Grószov ľad na vrchol Slavkovského štítu

Grószov ľad na vrchol Slavkovského štítu aneb předvánoční tatranská zimní rozlezovka (23.12.2020). Po měsících čekání jsme se dočkali! S Bohoušem jsme se rozhodli vyrazit do Vysokých Tater za ledy a něco hezkého si vylézt. Byl jsem zvědavý, jaká bude forma po letošním poctivém treninku drytoolingu a milé mě překvapila.
 
Po příjezdu do opuštěného Starého Smokovce počasí nic moc. Vlezlá zima kolem nuly a vytrvalý déšť, který postupem do Velké Studené doliny jen sílil. Minuli jsme nateklý Veverkáč a chvíli na to se v posledním viditelném žlabu objevuje Horný Grósz. Jakmile jsme uhnuli z cesty a začali stoupat korytem potoka, objevuje se i Dolný Grósz zařazeny v úzkém Žlabu. Tenká glazura na kamenech a silný proud potoka nevěstí ideální podmínky. Po doražení k nástupu se nám to potvrzuje. Led místy velice tenký a nesouvislý podtéka a teče i na povrchu. Do toho prší a zvedá se vítr, který uvolňuje kusy ledu po stranách skály nad námi. Chvíle přemýšlení, jelikož jde led oblézt zaledněnou kosodřevinou vlevo velice jednoduše, ale cepíny jdou do něj jak do másla a drží. Je to jasné, polezeme i Dolný Grósz.
 
Dolný Grósz, cca 60 metrů jednoduchého kaskádovitého ledu se strmými pasážemi, přičemž nejtěžší místo je až na jeho konci pod štandem, kde v těchto podmínkách byl led takřka kolmý. S 60 m. lány jde lézt jako jedna délka nebo lze rozdělit na dvě. Nám se tak líbí, že se rozhodujeme pro volné lezení tedy bez jištění. Stejně by do tak mizerneho ledu nešlo nic moc zavrtat a ani jednomu se nechtělo s vydanou sprchou trávit čas na štandech. Myslím, že jsem to okomentoval větou „kdo se bojí, sere v síni.“
 
Nasadili jsme mačky, cepíny do rukou a kousek za sebou souběžně vyrazili vstříc ledové sprše. Moc jsme nezasekávali, spíše lehce škrábali a velice lehce nastupovali. Naštěstí žádný velký kus ledu kolem nás neproleťel. S přibývajícím výškou byl led kvalitnější a byly i patrné vstupy po výstupech z předchozích dnů. Lezeme svižně. Voda je všude. Dokonalé ranní probuzení. Začínám oceňovat kvalitní oblečení a boty, které i pod proudy vody drží. Rukavice dostávají zabrat, jak přes ně neustále proudí voda. Můžu je ždímat. Ale užíváme se to, je nám dobře. Závěrečná nejtěžší pasáž, ve které dobře drží cepíny i mačky a už jen dolézt ke štandu. Od něj krátký dolez po skále do střední pasáže, která míří pod Horný Grósz. Sprcha pokračuje a nebudu se tajit tím, že mi to volné lezení udělalo velkou radost. Z levé strany k nám směřuje vyšlapaná pěšina od těch, kteří se rozhodli led oblezt či obejít.
 
Střední pasáž je pouze chůze a sem tam popolezení, abychom se dostali pod Horný Grósz. I tak se nám zpestřila jezírkem, které jsme museli přeskočit a ihned se zaseknout do ledu. Jeden kámen, který jsme do něj navalili, nám to ulehčil a z přeskoku se stala pouze dlouhá roznožka. S příchodem pod Horný Grósz vidíme, že tady je to jiné kafe. Dobrá podmínka, i když se z něm spouští cauncoury vody a tím, že je led více otevřený, i vítr zde zesílil. Až po jeho prakticky kolmou část jsme dolezli a došli volně, zavrtali jeden šroub a mohli se konečně navázat na špagát.
 
Horný Grósz je kratší, cca 30 metrů, ale za to strmější byť zespod to tak nevypadalo. V topu se uvádí až 85°, přičemž vrchní část je více kaskádovitá s kolmým dolezem.
 
Logicky jsem si vybral přímou nejstrmější linii vedoucí vlevo na vrchol, která byla krásně nateklá. Rozhodují se i podle toho, že po pravé části teče pořádná sprcha, která je umocněna bočním nárazovým větrem a led není tak silný.
Pár temp v šikmém ledu, zavrtal jsem šroub a nad sebou mám krásnou prakticky kolmou pasáž i s nateklými vstupy, které při vrtání znamenají dobrou oporu pro nohy. Popolezu  pár metrů, zavrtám druhý šroub a pokračuju do mírnější pasáže. Leze se skvěle, ruce nanatékají. Žádné bambule. Jen proudy vody mi stékají do rukávů mezi bundou a rukavicemi. Silný vítr na mě žene vodu z pravé strany a já tak zažívám pořádnou sprchu. Úsměv na tváři mi to ale nekazí. V mírnější pasáži zavrtám další šroub. Poté pro jistotu ještě dva a durch mokrý se přehoupnu přes okraj, když vidím, že po povrchu ledu teče doslova potok. Udělám štand, když zajišťuji, že pár metrů ode mě je v balvanu udělaný. Tento drží ale dobře, tak už to nechávám tak. Za chvíli za mnou doleze Bohouš a s množstvím času, který ještě máme, se rozhodujeme, že pokračujeme dál.
Grószové lady přelozené, teď už jen na vrchol pár set metrů. Nevadí, že za chvíli z nás budou nejspíš kostky ledu, alespoň déšť se změnil ve sníh.
 
Ještě kus pokračujeme po kaskádovitém mírném ledu a poté podle lehce patrných stop od předchůdců z předešlých dnů pokračujeme vpravo do žlabu. Jednoduchý výstup, kdy se akort místy boříme po kolena do sněhu, když se stopy ztrácí. Z informací, které máme, víme, že vpravo od nás je Grószuv pilíř. My se na něj napojujeme až na konci žlabu, když se do nás konečně pořádně opře vítr. V jeho poslední části vidíme ještě jeden kolmý dlouhý led, který zakončuje levý žlab. Je jasné, že tam si to ještě jednou někdy protáhneme. Tahle pasáž pasáž pilíře je spíše choďák s občasným popolezením. Na vrchol je to cca 50 až 70 výškových metrů, které jsou odděleny rozeklanou skálou. Bohouš vymění ponožky a se špatnou viditelmostí díky mrakům, které zakrývají horní část, hledáme průlez. Napotřetí jsme ho objevili nad strmou zasněžnou plotnou. Takový koutek se spárkami v levé části pilíře. Bohužel hodina času v říti. Ale co, světlo stále je. Poté už jen vysněžený žlabek, na jehož konci uhneme vlevo mezi kameny a po chvíli se ocitáme na vrcholu. Jsme řádně promrzlí, rychlé fotky a mizime dolů, abychom se skryli před silným větrem. Sestup nám pak zabere necelé tři hodiny na parkoviště. Ať už byly podmínky jakékoliv, radost a úsměv na tváři nám to vykouzlilo. Krásné lezení!
 
Vše je durch mokré a zmrzlé, ale co je důležité, že ani svrchní vrstva a ani boty nepropustily vodu. Po tomto výstupu opravdu můžu ocenit kvality bundy a kalhot Reykjavik od Zaja. Rovněž tak mohu ocenit i kvalitu bot Eiger od Asola, které jsem při tomto výstupu pořádně otestoval, když na ně neustále tekly proudy vody a následně byly pořád v mokrém sněhu a přitom vodu nepropustily. Krom toho, že mi voda protekla pod bundu kolem krku, když jsem ji neměl úplně zapnutou, abych mohl schovávat telefon a v kolem ledu, když mi protekla pod rukávy mezi rukavicemi, vodu nepropustila. Kalhoty to schytávali úplně stejně a stejně jako boty a bunda, mě před mrazivou vodou ochranily. Lezecké vybavení od Climbing Technology je prostě parádní a skvěle se mi s mačkami a cepíny leze ať už v ledu nebo na skále. Jsem rád, že se mi při tomto ne zrovna podmínkami jednoduchém výstupu opět vybavení osvědčilo a vím, že se na něj mohu spolehout. Díky!‍♂️❄