Ranrapalca (6162 metrů) – Volně jsme prostoupili severní stěnou na vrchol nádherné hory.

Měli jsme ji na očích, utkvěla nám v hlavě, severní stěna Ranrapalcy. Její krása a mohutnost zastínila vše okolo. Nestačil jen pohled, museli jsme si sáhnout a okusit tak její ledové pohlazení. Už víme, jaké to je stát na jejím vrcholu. Šťastní, že jsme dole živí a zdraví s děkovným pohledem se s ní loučíme stejně jako z Andami. Tak zase někdy příště.

Naše kroky vedou stejným směrem, míříme do údolí Ishinca. Je to pár dnů, co jsme se odsud vrátili. A přeci jen, našli jsme si sem cestu znovu. Tím magnetem, který nás sem táhne, je ona Ranrapalca. Mohutná hora, vedle které Ishinca vypadá jako její dítě. Cestu známe, až nám to zdá být proti srsti, jít opět stejnou pěšinou. Přesně víme na kolikátém kilometru se nacházíme a kolik jich máme ještě před sebou. Vše si vybavuji, ten pohled se ale neomrzí. Je jasný den, v dáli se tyčí mohutný Huascaran. Slunce nám svítí do kroku a cesta plyne jak v říčce voda. Pauzu děláme na těch samých místech. Nejprve u chajdy schované v hustém porostu a poté na kameni, ze kterého máme výhled na Tocllaraju. Změna přichází v tom, že tentokrát nás staví zelený mužík. Tak přeci jen po nás někdo chce, ať ukážeme permity. Skoro měsíc jsme čekali, a tak nám konečně někdo ten proužek odtrhl. Můžete jít. Po necelých 3 hodinách jsme na místě, BC u refugy Ishinca. Stan tentokrát stavíme u boulderových kamenů přes řeku vedle skupinky Amíků. Společnost nám děla dotěrný osel. Ne a ne se ho zbavit. Snad v životě jsem neviděl tak otravné zvíře. Avšak s příchodem večera my mizíme na chatu a osel se někde ztrácí. Po dobrém předkrmu a klábosení s ostatními se vracíme zpět ke stanu na večeři. Postupně střádáme plány na zítřejší den. Měsíc takřka v úplňku za jasné oblohy prosvicuje plátno stanu, když se klademe ke spánku. Zítra si opět ověříme, jak moc jsme dřepovali při stoupání do výškového tábora pod stěnu Ranrapalcy.

Ráno je chladné, chladnější než ty předešlá. Jde vidět, že končí období dešťů a nastává chladné období sucha. Stan je obalený tenkou skořepinou ledu, všichni zahaleni v bundách a čepicích. Se slunečními paprsky však vše taje, batoh ztěžkl a my už ukrajujeme první metry vzhůru. Nečeká nás nic jiného než chůze stále do kopce. První desítky metrů jdou skoro samy, poté nastává klasický zlom v lámání zad. Pauzy, odlehčujeme v předklonu a díváme se na tu táhlou pěšinu před námi, která mizí kdesi za hradbou kamenů. Tam je náš cíl. Jdeme, jak to jen nejrychleji jde. Zbytečně se nezdržujeme, jen ať jsme tam co nejdříve. Kromě stáda krav a koňů nikoho nepotkáme. Víme, že ve stěně jsou dnes dva lidé, dokonce je spatřujeme v posledních metrech pod vrcholovým hřebenem. Je 9 hodin ráno. Před námi posledních 150 výškových metrů skrz kamennou bariéru k laguně.  Ta nás přivítá blankytně modrou barvou, přičemž někde u ni se má nacházet bivakovací chata. Ta je ovšem schovaná za kamenitým hřebínkem. U ni má postavený stan ona dvojice. My nacházíme útočiště o něco blíže přímo na písečné pláži kousek od vody. Ideální místo s perfektním výhledem na stěnu a samotnou horu. Neotálíme dlouho, rychle stavíme stan, ať proschne. Něco zakousneme a dáváme chvilkový oraz, ať nebereme sílu. A můžeme vyrazit nahoru podívat se na přístup, abychom v noci nebloudili. Mezitím nás předběhla švýcarská skupinka v čele s guidem. S nimi se potkáváme na úbočí hřebene, kdy oni už sestupují z vyhlídky a my teprve míříme nahoru. Dostáváme skvělé informace od guida, který byl ve stěně třikrát. Jednoznačně prohlásil “Stěna je ve skvělé kondici.” Lepší zprávu jsme nemohli dostat, a tak s velkou chuti pokračujeme dál přímo pod nastup. Sníh je tvrdý a výhledy dech beroucí, co víc si přát. Snad jen už úspěšný výstup a hlavně sestup. Linie, kudy polezeme, zdá se být naprosto jasná. Chvíli se tady ještě zdržíme pro ty panoramata. To už ale vyhlížíme dvojici, která by se mohla po ledovci vracet zpět. Nikde žádné stopy z toho směru, jen od Ishincy. Čas ještě mají. Sestoupíme zpět ke stanu a pomalu se připravujeme. Chystáme věci a brzkou večeři. Kolem 18 hod. bychom chtěli jít spát, jelikož budíček plánujeme na 23:30.  Půl 5 a nikde nikdo. Nad námi se jeví postupně čtveřice lidí, kteří jako by je vyhlíželi. Jdeme za nimi, abychom se ujistili jestli nepatří k nim. Jsou to ale Poláci na aklimatizačním výšlapu. Posílíme po nich tak alespoň zprávu o tom, že v tuto dobu jsou ještě někde nahoře. Stále je nikde nevidíme. Přesto, že jsme z toho značně nervózní, soustředíme se na to, abychom měli vše nachystané. Nakonec kolem 18:00 se první z nich zjeví. Oddychneme si, když po chvíli se objeví i jeho spolulezec. Trochu nám zatrnulo, když jsme viděli jen jednoho a druhý stále nikde. Jdeme mu naproti i s vodou. Jde vidět, že má dost, ale nedává to na sobě znát. Zeptali jsme se ho alespoň na pár informací ohledně stěny. Když nám řekl, kolik vybavení měli, až jsme se vylekali, jelikož máme tak třetinu věcí. My si ale vystačíme s minimem. Necháme ho už jít odpočívat a my jdeme ještě dobalit poslední věci. Je čas tak akorát jít zalehnout a pokusit se usnout. Osobně jsem nervózní a v hlavě si promítám celou stěnu. Hudba v uších trochu zmírňuje to napětí v těle a jednoznačně mu dává impulzy si teď odpočinout a pak “lézt” a soustředit se na každý krok. Těšíme se! Budíček máme nastavený na 23:27.

Bezvětří, měsíc takřka v úplňku a vymetená obloha. Nad hlavami miliony malých žárovek. Čelovku není ani třeba zapínat. Ty miliony žárovek jasně osvětlují celou Ranrapalcu a její severní stěnu. Tentokrát jsme ale nepodcenili snídani a “pořádně” se nadlábli instantní kaší a dostali do sebe dostatečné množství tekutin. V batohu máme jen výbavu na lezení, litr tekutin a nějaké tyčinky. Zapínáme boty a můžeme vyrazit. Cesta k nástupu nám zabere něco kolem hodiny a půl. Zhruba o 10 minut pomaleji než když jsme šli předešlý den na lehko. Postupně však rozepínáme, co jde. Překvapuje mě, jaké je horko. Dvojice z předešlého dne tvrdila, jaká je v noci strašná zima. Je fakt, že měli jen tenké péřovky. Ve skutečnosti není ani -10 stupňů. Předpokládáme ale, že s příchodem rána se výrazně ochladí. Ještě, než na sebe nahastroším sedák, šrouby, smyce, presky a další potřebné vybavení, musím si odskočit k malé skalce. “Sakra, to je výhled!” Už jen zacvaknout mačky, cepíny do ruk a za monotónního křupání tvrdé sněhové krusty pod nohami míříme přímo pod stěnu. Strmým svahem kolem skály zhruba 50 výškových metrů. Začátek stěny ve tvaru obráceného trychtýře značí, že si tu sem tam nějaká sněhová či kamenná lavinka prosviští. Lana zůstávají v batozích, polezeme volně. Děláme tak stejné rozhodnutí jako v případě Tocllaraju. Každý máme na sobě jednu kotvu, kterou bychom mohli případně zarazit do sněhu.

Podle fotky z telefonu si ještě kontrolujeme, kudy vlastně polezeme. Byť jsou 2 hodiny ráno, světla je díky jasné obloze a svitu měsíce dostatek. Obrysy skal tak vidíme celkem zřetelně. Začátek se zhruba 55 stupni jde hladce a rychle. Lezeme zprava podél okrajové skály podle lehce znatelných stop od kluků z předešlého dne. Krystalky z tvrdé sněhové krusty se každým krokem sypou dolů jak cukr. Ten samý cukr se sype shora na nás. Sem tam proletí nějaký ten větší kousek společně s odrobinkou skály. Cítíme se ale bezpečně, zatím. Většina první třetiny stěny vede sněhovo ledovým platem, které je ovšem zakončeno masivní skalní bariérou. Včera vypadala jako nevinná skalka, kterou se prokoušeme o patro výš. Opak je pravdou, tento nevinně vypadající kus skály má několik desítek metrů. Cesta je jasná, musíme uhnout doleva takřka na samý okraj stěny, kde ji úzkým ledovým průlezem přelezeme. V těchto místech se stěna pěkně narovnává do kolma. Ta tvrdá krusta naštěstí drží i přes odtrh, který se táhne přímo pod touto skalní bariérou. Zhluboka polknu a s jistým krokem pokračuji za Kubou vzhůru. Skrze led po okrajích prostupují hladké skalní plotny. Jak mouchy jsme přišpendleni ke stěně s tím rozdílem, že my nemáme křídla. Chyba tady znamená průlet do věcnosti. Na vrcholku tohoto průlezu se můžeme postavit na úzké skalní výčnělky a trochu si odpočinout. Přesto, že stěna míří strmě nad nás, dávají nám tyto výčnělky trochu jistoty na chvilkový odpočinek. Napadlo nás, že bychom vytáhli lana a odjistili to, ale ne, pokračujeme v rozhodnutí, že dokud to půjde, lezeme volně. Zdá se to být jako šílený nápad, taky asi je, ale chceme lézt rychle.

Následuje další dlouhé sněhové plato, po kterém jsou rozesety malé skalní výčnělky jak miny. Lezu první, Kuba kousek za mnou, pauzy děláme stejně. Vždy se snažím vysekat drobné vstupy na odpočinek. Sníh padá dolů a cepíny s mačkami se za skřípotu zarážející do sněhové krusty. Místy je tak zmrzlá, že mi připadá, jako bychom lezli pouze v čistém ledu. Drženi jen na předních hrotech maček a lehce zaraženými cepíny. Tady nohy dostávají opravdu pořádný záhul.  Nicméně pokračujeme v nastaveném tempu. Skoro lapáme po dechu, jak se musíme vydýchávat. A vypustit z úst pár slov trvá věcnost. Spíš než se stěnou svádíme boj se svými těly, na které začíná dopadat krize z nevyspání. Příkaz v hlavě zní ale jasně, musíte lézt nahoru! Přesto si to přes tohle utrpení užíváme. Je nám jasné, že v tuto dobu bychom těžko mohli mít lepší podmínky. A opravdu, sníh drží ve stěně jak přibitý. Jistě se tak prokousáváme tímto sněhovým polem podél okraje skály, která padá doleva do masivního žlabu. Přitom neustále pomalu uhýbáme vpravo. Kuba mě vystřídal a leze první, zhruba v půlce se rozhodujeme pro vykopání plotny, na kterou se můžeme postavit a trochu si odpočinout a ulevit nohám.  Odtud začínám lézt opět první. Kličkuji a hledám optimální linii pevného sněhu a zároveň se snažím vyhnout sypké krustě. Pouze se domnívám, že to, co vidím, jsou stopy z předešlého dne. Tohle kličkování mě nakonec dovede pod vysokou vyčnívající skálu hřebene. Z domnění, že za chvíli jsme nahoře, mě vyvede fakt zbývajících zhruba 250 výškových metrů. Masivní odtrh je nepříjemný a jen doufám, že sníh vydrží na svém místě. Avšak nalezením přímo pod skálu jsme si to vcelku zpestřili. Takřka kolmá bariéra nad námi nevypadá zrovna přívětivě. Rozhoduji se proto pro traverz vpravo a tudy taky celou skálu oblézt. Překračuji ostrou sněhovou špici, která drží na skále jak přilepená. Pod visícím sněhem krčí se kameny. Do mezer se zakládám hroty cepínů, rukama se přidržuji a dělám další kroky směrem vpravo s velkou rozvahou. Postupně do té tvrdé sněhové krusty opět cepíny zarážím a dělám pár kroku nahoru. Kuba leze za mnou. Nepříjemné exponované místo střídá bílá deska. Víme, že za chvíli přijde místo na samotném kraji stěny, kde si budeme moci odpočinout. Rychle k němu dolézáme. Je 6 hodin ráno a zbývá nám posledních 150 metrů výškových na vrcholové ledovcové plato. Zdá se to být jako taková formalita, ale opak je pravdou. Lezením po samém kraji se vystavujeme nebezpečným převějím, kterým uhýbáme a velkým odtrhům, které rychle přelézáme. Vše drží. Mezitím se slunce vyhouplo nad obzor a vše se barví do rudé barvy. S tím také přichází ochlazení, které ale není samo o sobě nijak dramatické. Vítr, který neměl být, s přirůstajícími metry zesílil a je pěkně vlezlý. Že by nám bylo horko, se říct nedá, ale tohle mě na tom baví. Závěrečný úsek navátého sněhu z hřebínku vedoucího na závěrečný hřeben, který se táhne nad celou stěnou, je takřka kolmý. Z formality se rázem stává celkem peprná situace, kdy jsme opět přišpendleni ke stěně a nad námi ční posledních par metrů skály tvořené z kamenných plochých bloků. Kout lehce převislý není nijak těžký, jen se dobře chytit a postavit. Po domluvě nalézáme první, hledám spárky, kde bych mohl zaklínit cepíny, oba jsme ale nejistí, přeci jen máme pod zadky několik set metrovou díru. Nakonec jsme se rozhodli tento poslední úsek odjistit, sice jen pár metrů, ale ty nám opravdu nestojí za ten risk. Dobral jsem Kubu k sobě a za silného větru dokončujeme poslední metry na sněhem převátém hřebenu na závěrečné ledovcové plato. Výkřiky radosti, že máme stěnu za sebou.

Odtud je posledních 150 výškových metrů na vrchol Ranrapalcy. Neboříme se, celé to jde rychle až na krátká zastavení a odkašlaní. Výška je znát. Vyčerpáni stále hýříme energii.  Překračujeme mohutné zasypané trhliny a přelézáme závěrečné seráky. Nad námi visí sněhové čepice, které se linou po strmých skalních stěnách takřka k nám.  Kuba je kus přede mnou, fotím a natáčím závěrečné kroky na nejvyšší bod Ranrapalcy. Ty se zastavují ve strmém svahu pár metrů pod samotným vrcholem. Tohle je nejvyšší bod, kam se dá na této hoře dostat. Nad námi už jen ční kolmá skála obalená sněhem a ledem s mohutnou převějí na jejím samotném vršku. Dál už to opravdu nejde! Jsme šťastní a zmrzlý na kost. Vítr do nás buší hlava nehlava. Zmůžeme se na rychlé obejmutí, pár záběrů a mizíme kousek níž, kde se budeme moci alespoň trochu před větrem schovat. To samozřejmě nepomáhá, ale alespoň jsme na slunci. Obklopuje nás čarovná nádhera ze všech stran. Rychle uděláme ještě pár fotek a videí včetně toho, jak zakopáváme přáníčka od dětí z onkologie v Brně do sněhu. Slíbil jsem jim to a slib se má dodržet. Jen doufám, že tím nerozhněvám bohy hory, a že nám dopřejí šťastný sestup. Kuba už pomalu mizí dolů zpět na ledovec nad   severovýchodní stěnu, kterou budeme slaňovat dolů. Ještě se loučím s vrcholem a modlím se za dědu, který je vždy s námi. Jak říkám “hlídá nás.” Rád bych se tady ještě zdržel, na to ale nejsou podmínky. Hlavně se teď dostat dolů, až potom bude výstup úspěšný. A tak neváhám a mířím za Kubou k okraji stěny. V dáli ční mohutný Huascaran bez jediného mráčku. To víte, pořad mi to hlodá v hlavě, už dávno jsem ale pochopil zásadní věc a to je pokora a respekt. Sklonili jsme se tak před ním a snad někdy příště, až tomu bude příhodný čas. Nicméně teď jsme na Ranrapalce, hoře s nádherným jménem, která nám dopřála výstup její severní stěnou volně. To je bomba, i kdyby jen pro nás. Jsme za to šťastní a právem hrdí na sebe.

Teď teda už jen dolů. Nebude to žádný med. Vítr letí stěnou nahoru a na štandu se klepeme jak osiky. Já o něco déle než Kuba slaní první délku. Všemožně se krčím, kryjí před silnými ledovými nárazy. Nohy samy tancují a já se pomalu obaluji ledovou krustou. Konečně přišla řada i na mě. Rychle pryč! Po očku sleduji, zda štand drží pro jistotu s jedním cepínem v ruce. A takhle jedeme jednu délku za druhou. Většinou přes kotvy, které tam zůstaly po klucích ze včerejška, když se nám je podaří najít, nebo přes přehozenou smyčku o kamen. Neustále kontrolujeme situaci nad námi, zda něco neletí dolů. Ten sypkej cukr se sype neustále, ale kromě ho nebo pár ledových kousků či drobného kamení nic velkého. I tak, chceme být odsud co nejrychleji pryč. Na poslední délce už balíme lano do báglu, rychlejší bude to pozpátku slézt, zas tak strmé to není. Seskakujeme odrhovku a jsme na ledovci. Doslova bludiště, kde každé šlápnutí může být velké překvapení. Je strmý, rozpraskaný a nevíme, zda to po čem jdeme je pevný led nebo jen tenký sněhový most. Z boku se na nás tlačí obrovské séraky jak panelové domy. Přeskakujeme jeden odtrh za druhým a co nejrychleji se tím bludištěm proplétáme. Neskýtají se nám pohledy na okolní ostré bílé štíty, tak i na údolí s blankytnými jezery. Závěrečnou dlouho skluzavkou po botách se dostáváme do sedýlka propojujícího Ranrapalcu s maličkou Ishincou vedle. Kousek od nás prosviští po ledovci dva lyžaři a po relativně bezpečném ledovci ukrajujeme poslední kroky po sněhu. S prázdnými žaludky hnáni touhou být dole si nedáváme na čas. Na kraji ledovce se nám ještě podaří zachytit lyžaře. Zjišťujeme, že jsou to naši sousedi z údolí, kteří byli na Ishince. Tak večer dole na pivě! Rozloučíme se a mezitím, co oni se pomalu ztrácí s lyžemi na zádech mezi kameny skalnatého hřebene, my si ještě dáváme zbytky tyčinek a balíme nepotřebné věci do báglu. Scházíme zpět ke stanu, je odpoledne a času máme dostatek. Konečně si můžeme plácnout. Zvládli jsme to. Podařila se nám pro nás bomba v podobě severní stěny Ranrapalcy volně. Teď už oficiálně, žijeme! Jsem v úžasu, když nad námi tahle vysoká krásná obluda ční a vím, že tam nahoře jsme byli. Jsme šťastní. Za prve pro to, co jsem nám povedlo a za druhé, že jsme se v pořádku vrátili.

Po krátké pauze balíme věci a scházíme zpět do BC k chatě Ishinca. Po celou cestu dolů si užívám výhledy, které se na neskýtají. Tocllaraju, Ranrapalca, Ishinca, Urus nebo Pallcaraju. Vše jak na dlani. Po příchodu bez váhání rozděláváme tábořiště a až potom se jdeme najíst. Tímto pro nás den vlastně končí stejně jako pobyt v tomto údolí a celkově v horách. Už víme, že během této cesty tady více nestihneme. Necháme si to ale na příště. Nepřemýšlím nad tím, zda chci nebo nechci vidět nějakou dobu hory. Jsem unavený, ale v hlavě mám jasno, těším se na další výstupy. Stopu jsme zanechali i v knize na chatě a další den už se naše kroky pouze snáší zpět do vesničky Cashpa. Nečekaně náš taxík ani po dvou hodinách nikde, bereme tedy opět levnějšího řidiče z vesnice a přesouváme se zpět do Huarazu. Až tady jsme zjistili, že tam byl, jen stál na druhém konci vesnice. Po cestě se nám však už honily v hlavě plány o nějakém prvovýstupu tady v Peru. A tímto výlet na Ranrapalcu končí, přesto, že jsme unavení, máme v hlavě pozitivní myšlenky. Myšlenky o tom, kam to posunout dál, kam se vydat na další krásné hory a něco krásného vylézt. Proto jsme taky tady, podařilo se a ba dokonce, předčilo to očekávání. Když si vzpomenu, jak po Tocllaraju jsme si řekli, že nic takového tady už nepolezeme a bac, je to tady, vylezli a slezli jsme krásnou vysokou stěnu. Bylo nám dopřáno a beru to jako dar. A co bude dál? Někam nás to tady na těch posledních par dnů zavane.