Huarapasca (5418 metrů) – vrchol pro radost

Dva dny lenošení by stačily. Pojďme něco vymyslet a oklepat se z předešlých dnů. Tělo, ale i hlavně mysl si žádá pořádnou dávku pozitiva a jídlem tu touhu po horách nezaženeme. Po různých debatách s místními guidy jsme dospěli k závěru udělat si jednodenní trip na nějaký hezký lezitelný kopec. Huarapasca zní velice lákavě. Na tomto 5418 metrů vysokém kopci si guidové testují své ovečky před výstupem na Alpamayo. Test to má být velice důkladný, jelikož výstup nabízí až 70 stupňový sklon. Je to jasné, tohle si nesmíme nechat ujít.

Kopec je velice dobře dostupný. Autem se dojede pod něj do výšky 4700 metrů a po zhruba hodině a půl šmatlání bychom měli být pod nástupem. Pak už jen vylézt na vrchol a zpět k autu. Za 80 solů pro jednoho jsme si domluvili řidiče, který na nás pod kopcem počká. To zní fér.

Budíček ve 2:40 hod není úplně nejlepší přítel. Z omámení z nevyspalosti jsem velice rychle vystřízlivěl, když jsem si uvědomil, že dnes míříme k výšinám. Tohle vystřízlivěni netrvalo naštěstí dlouho a prakticky celou dvou a půl hodinovou cestu jsem prospal stejně jako Kuba. Jen občasné troubení na benzinkách nás vždy probralo.

Jsme na místě, byť je nad nulou, musíme se rozhýbat. Řidič se ujišťuje, že je správně, ukazuje nám kudy jít a ještě nám na cestu svítí. Pak zhasne a jde spát. Zem je promrzlá, každým krokem se derou na povrch ledové krystaly. Nejprve strmě nahoru a poté pořad doprava až se dostáváme s prvními slunečními paprsky na táhlý skalnatý hřeben směrem pod stěnu Huarapasca. Nasledujeme lehce znatelnou cestičku, i tak ale už tušíme, že nás vysadil dřív než měl. Jdeme hodinu a půl a před námi minimálně další hodina. To nás trochu rozhořčuje. Přístup jsme měli mit zmáknutý za hodinu. Alespoň si užíváme výhledy na otevřenou náhorní plošinu, kterou se line jedna prašná cesta a mokřady se lesknou pod záplavou prvních slunečních paprsků. Traverzujeme pod skalisky a zároveň nad nižšími partiemi skal. Není zrovna o co stát s tou drolivou sutí pod nohami. Teď se už jen vyskrabat suťoviskem k nástupu a můžeme začít lézt. Paradoxně a jak nečekaně část v suťovisku je největší opruz. Vše se nám pod nohami hýbe, má tendenci sjet dolů a místo jednoho kroku tak děláme dva. Závěr se co do sklonu ještě přiostřil a do toho sem tam se zhora prosviští nějaký ten kamínek. Svah nebo spíše kuloár vypadá stabilně. Vypadá tak na tři délky, jak říkal místní guidík.

 

Pod skálou na sebe nahastrošíme potřebné vybavení a můžeme vyrazit. Rozhodli jsme se lézt sólo. Tudíž spoléháme na své dovednosti a taky na cepíny a mačky. Jde to rychle, až nečekaně. Ukrajujeme jeden metr za druhým a stěna je stále příkřejší. V průměru má 60 stupňů a v tom nejstrmějším místě 65 stupňů. Užíváme si to, konečně lezeme. Na jejím konci se před námi zjeví tahlé zvlněné ledovcové plato mířící pod vrcholovou stěnu. S lehkostí baletek ho přeskotačíme a můžeme zase šplhat vzhůru. Slunce svítí, sníh drží, nelepí se, neboříme se, je to čirá radost.

Jedna stěnka se zhruba 55 stupni, druhá, třetí a už jen závěrečné doklopýtáni na samý vrcholek. Teda asi dva metry od jeho hrany kvůli převěji. Klouzat dolů po zadku se zrovna nechceme. Klasické pózovačky ve stylu vyfoť mě na mobil, vyfoť mě na foťák se sponzory, bez sponzorů. Až do došlo po stoj na hlavě. Spíše pokusy, kdy Kubovi se dařilo lépe. Z čeho mám ale velkou radost, že prostřednictvím přáníček mohly být s námi i děti z dětské onkologie v Brně.

Kousek pod vrcholem dáváme konečně snídani. Žaludek si už o ni říkal. Nějaký ten mufin, tyčka a mažeme dolů. Samotný sestup byl rychlý, ale opatrný. Přeci jen ten sklon není už žádná rovinka a chyby se nedopouští. Cestu suťoviskem si krátíme hledáním hezkých kamínků a tentokrát míříme přímo na cestu, po které se vrátíme k autu. Tady nám zase dávají společnost houfy chlupatých housenek, které ji křižují sem a tam a bečící stádo ovcí. Řidiče jsme vyrušili z půlnočního klidu a tradaaa na pozdní oběd. Suma sumárum nám to zabralo 7 hodin, přičemž nejvíce času jsme strávili šmatláním. Samotný výstup na vrchol zabrala hodinu a půl, je fakt, ze jsme se nejistilí, tím to bylo rychlejší.

Po cestě sem jsme nic neviděli jednak díky tmě a jednak díky spánku, teď konečně můžeme obdivovat krásu přírody, a že je co. Udivuje mě, jak stačí být několik desítek kilometrů dál a příroda je úplně jiná. Místo džungle se zde rozlézají nekonečné travnaté planiny, na kterých se pasou krávy, ovce, koně, ale i lamy. Ledovce střídají malé, velké jezírka, které naopak brouzdají hejna kachen. Co nás ale zaujme nejvíc, jsou Puje. Tyto až 100 let staré rostliny dosahují výšky 15 metrů. Můžeme vidět i mladší zhruba 40 let staré, které vypadají jako přerostlé chomáče tvrdých listů na konci s ostny. Nejkrásnější jsou, když mají zhruba 80 let a kvetou. To si budeme muset ještě počkat. Poprvé jsem o nich slyšel myslím v Cestománii a teď je konečně vidíme naživo. Neuvěřitelná nádhera. Jsou rozesety po okolních svazích, ale prý pouze tam, kde jsou skály. Každopádně asi nikoho tyto rostlinné lesy nenechají nikoho chladným. Myslím, že tohle byla pěkná třešnička na závěr tohoto výletu do hor. Teď zpět do městské džungle se vykrmit a nabrat sílu na další výlet. Jsme připraveni!