Alpamayo (5947 metrů) – letošní první stopy, aneb jak jsme se museli před horou sklonit

Ležím ve stanu na morene ve 4900 metrech, ledové krystalky dopadají na platno a Alpamayo ční přímo nad mou hlavou. Už vím, ze vrchol pro naše oči zůstane skryt. Nebudu lhát, když těžké je smířit se s tím. Na stranu druhou je lepší mít prdel suchou než bílou tmou polapen být.

Opoustime Huaraz smerem do vesnicky Cashapampa. V podstatě se jedna o výchozí bod k okruznimu treku Santa Cruz, ale taky k hoře Alpamayo,podél které tento trek vede. Město střídá džungle bujné vegetace, asfaltka se mění v prasnou cestu klikatici se vzhůru k horam, kterou lemují malé cihelne domky. Na polickach ve stínu stromu posedavaji místní žáci ve školních uniformách.

Před odchodem z vesnice k nám priskotaci dva mali kluci fascinováno našim vybavením. Kuba je nemusí pobizet dlouho, aby si vzali bonbon. Hodime bagly na zada a podél vodního koryta zaplouvame do velké skalní soutesky. Připadá mi to jako brána do jiného světa. Od začátku nás doprovází pes, který, když zastavujeme my, stojí taky. Vegetace mi spíše připomíná prales než hory. Ta rozmanitost je až neuvěřitelná.  Za stálého bublani, hučení horského potoka, který si tudy razí cestu přes divoké peřeje, stoupame výš. Mohutné vodopády spadající z nekolik set metru vysokých skalních masivu mizí v záplavě porostu. Jen doterni komáři trochu ruší tuto idylickou procházku. Měli jsme si vzít repelent. Ani zubní pasta nakonec moc nepomohla. Teď budeme jak dvě velké boule.

Tím, ze jsme vyrazili později skrze dvou hodinovou uzávěru na silnici, zvladame do tmy ujít za stálého funeni pouze 5 kilometru. Nejsme ale jediní, a tak stan stavíme vedle skupinky, která má v plánu prave Santa Cruz trek. Společnost nám dělají krávy, které by rady ochutnaly stan. Pes je ale dobrý ochránce. V noci se až vyděsim, když slyším zvuky, které se ozývají kolem stanu. To asi kráva nebude. Nepřišli jsme na to, co to mohlo být za zvíře. Napadlo nás divoké prase.

Následující den je ve znamení smatlani. V plánu máme dojít až do BC v 4300 metrech, což znamená 19 kilometru pochodu s tou 30 kilovou obludou na zádech. Kratasy ale tentokrat zůstávají v batohu. Raději ať je mi horko, než být obtěžován doternym hmyzem. 

Pozvolna každým krokem stoupame výš údolím. Po cestě děláme zastávku v prvním táboře Santa Cruz treku. Opuštěny, zatím nikde nikdo. Jen krávy a osli se tady pasou. Hlubokým pohledem prezvykavajic trávu nás sleduji. Když se synchronizovane predklonime, abychom ulevili zadum, přemýšlím, jestli to nebudou brát jako povel k utoku. Rohy mají ostré a na nějaký sprint nejsem aklimatizovany. Jednou skuci Kuba, pote já. Alespoň ty nohy zvládají robotické tempo. 

Po levé straně stoupají mohutné skalní stěny hory názvem Santa Cruz. Vpravo zase vystrkuje ostrý ruzek Artersonraju. Mezitím z potoka se stává jezero vypadající spíše jako další kus travnaté plochy. Nejde ale o anglicky trávník, tyhle trávy mají pekne ostré spicky, jako milion kopí pohupujicich se ve větru nad vodní hladinou ztracejici se pod jejich zaplavou. Další par výškových metru a jsem u druhého jezera. Vodní hladina se třpytí v záplavě slunečních paprsku a strom na jeho břehu skýtá útočiště na přestávku. Pro nas obedova pauza ve formě tycinek a pro místní mega ovada momentálně ráj na zemi.

Zanedlouho ale tuto oázu vystřídá vyprahla písečná planina. Vítr sílí a první dešťové kapky na nás dopadají. Je to jako na houpacce. Slunce se neustále střídá s destovymi mracny.  Parťáka mi děla nepromok, který ze sebe už po zbytek dne nesundam. Ve výšce 3900 metru na samém konci této planiny, kde opět začíná bujny pralesni porost, je pro trakaře další tábor. Opět ale zeje prazdnotou. Krátká pauza na kmeni spadeneho stromu a začneme strmě stoupat vzhůru. Skrze vysokou trávu sledujeme, jak si cestu dolu razí další z mnoha vodopádu.  Jsme o 300 metru výše, na téhle vegetaci zarostlé plošině se nachází i BC. K němu to máme pořad tři kilometry táhlou rovinou, která stále mírně stoupá až do 4300 metru. Společnost nám dělají pasoucí se krávy černé jak úhel. Hned jsem si vzpomněl na Krampuse, čerta z Rakouska. Nad BC se nachází taková rarita údolí, ledovcové jezero Laguna Ishinka. Za stálého mrholení využíváme polo rozpadlych malých budov s plechovou střechou. O kus dal kryty záchod ala doura v zemi pod pristreskem. Spát nakonec budeme v malém chlivku na seniku, resp. drevene palande pokryté senem.

Po vyzmrzanem ránu, kdy má veškeré oblečení ještě tendenci vlhnout, slapeme s veškerou bagazi o patro výše do 4900 metru. Tam by se měl nacházet morena kemp. Náš plan se trochu zvrhl v sadomasochystickou akci. Samotný výstup do tábora bylo jedno velké bloudeni v nepřehledném terénu. Z neprostupne buše, kde jsme nevěděli, kam nebo na co slapeme jsme se postupně klikatici se cestickou dostali do megalomanskeho sutoviska. Tady hledáme cestu pomoci muziku, jenže jeden muzik sem, druhy tam. Nakonec bloudime, preskakujeme z jednoho balvanu na druhy, přičemž doufáme, ze se nic neuvolni. Nad námi broušené skály z tajiciho ledovec. Když jsme v 5000 metrech, tusime, ze jsme špatně. Naštěstí kemp je na dohled. Stačí zase sejít trochu níž.

Tohle místo je snad plac snu. Výhled na všechny přilehlé vrcholy a dolu do údolí je omracujici. Takovou podívanou bych přál každému milovnikovi hor. Rychle rozdelavame stan, oblikame se, hazeme na sebe matros a vyrazime na ledovec. K němu je to zhruba čtvrt hodiny.

Vidíme, ze je na něm moc sněhu, vypadane laviny z kolmých seraku, zbyly sníh čeká, až se uvolní. Kracime vlastně v minovem poli. Bloudime, hledáme, kudy by se dalo prostoupit nahoru. Nohy borici se od kotniku po pas do sněhu dávají jasný nesouhlas v pokračováním. Nakonec to strihneme přímo pod seraky, kudy už prosvistela lavina. Zda se to být jako bezpečnější cesta než to trhlinove bludiště, kde ovšem trhliny jsou z větší části jako kachlicka s překvapením. Jedním serakem za druhým se prokopavam nahoru. Vidim, ze na něm drží další vrstva nestabilního sněhu, ale chce se nám do toho minoveho pole? V hlavě mám smíšené pocity z náročnosti postupu, obrovitosti a blížící se tmě. Aniž bych tušil, přecházím jeden sněhovy most, pod kterým je nekonečna prázdnota. Traverzujeme po úzkých hřebincich mezi trhlinami. Nad námi ční seraky vysoké jak panelové domy utlačovany vrstvou nového sněhu. Tohle není dobre. Nemáme tady co dělat. Riziko je na hraně. S blížící se tmou jsme na platu v 5200 metrech. Je na čase jít dolu.  Ale jít a slezat to, co jsme šli nahoru? Podle GPS se rozhodujeme pro sestup cestou, která tudy je proslapana v sezone. Obchází vlastně jednu trhlinu za druhou. Jenže jediné stopy, které tu jsou, jsou naše a vedou jinudy. Horlivě se však pouštime do hledání a proslapavani cesty dolu. Zda slapeme na zasypanou trhlinu nebo pevný podklad, určujeme pomoci cepinu a podle viditelnosti vyvysenych míst, které většinou značí okraj trhliny. Hlava pracuje na víc jak 100 procent, soustredena atmosféra by se dala ve vzduchu krájet.

Jsme dole. Oddychneme si v úplně tmě na morene. Teď ještě trefit ke stanu. Nakonec i to se nám s malým zaskobrtnutim daří, a tak jak dvě mrtvoly padneme do stanu na hubu. Naprosto vyčerpání se strachem v očích. Co si to na nás hora přichystala? Tohle je očistec. Snažíme se tenhle hrůzný zážitek zaspat a zítra uvidíme, co dal. Jestli se přesuneme na plato do 5200 metru, nebo si zkusíme prorazit cestu na lehko pod stenu a pak se tam budeme muset znovu vrátit. Rozhodneme zítra ráno.

Rozlamani a zalezli ve spacaku probirame, jaké máme možnosti. Buď půjdeme na těžko do 5200 metru, odtud se pak pokusíme prorazit cestu přes hřeben plný seraku a snehu přímo pod stěnu. Nebo opět vyrazime na lehko, využijeme už proslapane cesty z předešlého dne a pokusíme se dostat výš s tím, ze bychom měli tak připravenou cestu pod vrchol na závěrečný úsek ve stěně.

Vzhledem ke všem okolnostem na hoře, rozhodujeme se pro druhou variantu. Jsme odhodláni to dotáhnout k vrcholu, ale realita je taková, jaká je. Ve vyslapanych stopách postupujeme rychle. Únava je ze začátku strašně znát a musím se z ni zmatorit. Přemýšlím, zda jsem poblouznen z ni, nebo z výšky a nebo z té krásy kolem nás. Tempo máme přesto slusne a na vzájem se hecujeme, ale i hlidame. Na bezpečném platu mezi seraky a trhlinami v 5200 metrech jsme během dvou hodin, na zbytek máme času dostatek. Hlava i tělo jsou už opět ready, jako by ta výška dělala se mnou zázraky. Po krátké pauze pokračujeme vzhůru. Vybíráme si vyvýšené místa, hrebinky mezi trhlinami. Pak to přijde. Čím jsme výš, tím je víc sněhu a ještě k tomu nestabilniho. Jeden dolik, kdy víme, ze pod námi je doura a pouze jsme na vrstvě snehu. Vedle nás obrovská černá skulina padající do nekonecna. Kuba to hrne prvni a na radu prichazi druhy dolik. Když už je na jeho konci, najednou se propadne a zaduni to pod nim. Dobiram ho, plazi se pryč. Má strach, já taky. Ani jednomu z nás se tam nechce vrátit. Buď tam byla doura, nebo se s nim pohla deska, každopádně stěny jsou dost strme na to, aby to cele ujelo dolu. A to, co je ještě nad tím, je v mnohem horší kondici. Rozhodnutí je jasné. Vzdát se snu a bezpečně se vrátit dolu. V 5320 metrech naše cesta na Alpamayo konci. Balime to, do tohoto rizika už nejdeme. To, ze jsme tady znovu, ještě více zvyšuje riziko, ze by se něco mohlo stát. Ta představa, ze bychom se sem měli další den vrátit zase, netouzime po tom. Raději živí než být horou polapeni. Hora tu bude a vrátit se můžeme. Jestli to bude za rok, za dva nebo za 10 let. Teď ale ne.

Při točení mi ještě stihl mobil vyklouznout z ruky. Tak hezky se klouzal po ledovci. Zázrak, ze se mi ho podařilo najít. Sestup byl rychlý, a když už jsme na kraji ledovce, spatřujeme ty krásné stěny, ktere se do nej zarezavaji. Nedá nám to a každý si natahneme jednu cestu, abychom si alespoň trochu zalezli. Spokojeni jak dvě želvy se vracíme zpět ke stanu. Dnes už kromě vaření nebudeme dělat nic. Naše zraky se ještě několikrát ubírají vzhůru, víme ale, ze tady už nic nevymyslime a musíme se soustředit na to, co bude dal. S přicházející noci hvězdy na nebi rozjíždějící show. Tolik hvězd jsme snad ještě nikdy neviděli. Je třeba se dívat dal.

Sestupovy den bereme jako nutnost k navracení do civilizace a abychom ušetřili den, rozhodli jsme se sestoupit z prvního výškového tábora až do Cashapampy. Děla to 28 kilometru pořad z kopce. Najednou nejsme sami, potkáváme skupiny trekaru, výletniku. Nejprve protestují zada, později se přidají nohy a pak už jedeme na autopilota. Komáři nás nutí dělat velmi krátké pauzy. Jsou neodbytni. Posledních 11 kilometru se zda být jako věcnost, s podejitim brány však víme, ze to máme za sebou a můžeme to břímě ze zad shodit na zem. Konec koncům jsme stastni, ze tady můžeme být. Přeci jen jsme na začátku expedice a jistě nás hory mile překvapí a ukáží nám i svou druhou tvar, tu přívětivější. Vzhůru k vyskam!