Vůně Peru

 
Vůně Peru

Po celodenním letu s jedním přestupem v Amsterdamu konečně dosedame na zem v Limě. Pod prdeli jsme měli dlouhou dobu deštné pralesy v cele s klikatici se Amazonkou, kterou vystřídaly vyprahlé skalnaté hřebeny a vrcholky. Vše bylo ale obalene hustými mraky, které by se daly krájet.

Lima polapena hustou mlhou sahající par metru nad zem na mě působí až depresivne. Co mě uklidňuje, ze veškeré věci dorazily v pořádku. Horší je to už jen s nekonečnou frontou na celnim a vsudypritomnymi doternymi taxikáři, kteří by si nás nejraději rozporcovali ať každý má alespoň kousek. Štiplavý zápach nás provází od vystrceni hlavy z letadla. Ten strašný smrad nám jasne říká “Tak hoši, jste tady, vítejte v Peru a dobrodružství muže začít!” Na tohle jsem cely rok čekal.

Nakonec jeden nás přeci jen dostal. Večer bychom se ale ani nijak jinak z letiště nedostali. Cena 30 solu za oba dva na North terminal zní ferove. Bereme to! Tímto okamžikem pro nás nastává smlouvani ceny, které trvalo po celou dobu jízdy. Nejspíš si chlapík uvědomil, ze to pro nej není moc výhodné a rázem se ze 30 solu stalo 30 dolaru. Šli jsme na nej ale chytre a byt se původní cena zvedla, tak jen o málo. 40 solu místo jeho 30 dolaru. Všudypřítomné toubeni, každý si jede jak chce. I nas řidič se za stálého troubeni vriti do křižovatky. To bylo tesne. Je to boj na milimetry o to, kdo koho předjede.

Autobusak je jedno velké mraveniste, kde nastává boj o mistenky. Pro naši smůlu se nám nedaří najít žádné volné místo. Se všemi věcmi putujeme od jednoho okýnka ke druhému. Nic! Ta představa, ze bych měl strávit dnešní noc na tomto místě mi není zrovna po chuti. Nakonec se na nás ale přeci jen stestina usmala. Dva lístky po 50 solech dnes večer do Huarazu. Bereme to všemi deseti. Levnejsi lístky nikde jinde nesezenem. Jen ta obava z toho, co za rachotinu dojede. Peruánské silnice jsou zname strmými srazy, které je lemují a občasnými nehodami.

Po 20 minutovým zpoždění je tady autobus. Pocit obavy vystřídá pocit radosti, ze se asi dobře vyspime. Je tomu tak. Jediné co, tak ještě registruji, ze nám donesli večeři, kterou jen odkládam na zem a během par sekund spím. Budim se až ráno par kilometru před Huarazem. Tak téhle cesta opravdu utekla, říkám si.

Cestu lemují cihelne domky, nevím, zda jsou rozestavěné nebo se rozpadají. Vypadá to tady jako jedno velké staveniště. Za nim se tyci mohutné zasnezene andské vrcholy. Hra “ulov turistu” pokračuje. Odvoz zdarma a ubytování s výhledem na pohoří za 20 solu je velmi lákavá nabídka. Hned nám bere věci do auta. Po obhlednuti ubytování si placneme. Za ty peníze určitě nic lepšího nesezeneme. Zároveň jsme si domluvili i transfer na další den do vesnicky pod Alpamayo.

Po chvíli odpočinku vyrazíme do města. Nic moderního nás nečeká. Horské město ve 3000 metrech. Malé domácí obchudky strida par větších. Jeden vedle druhého. Jídlo, oblečení a spoustu lékáren a obchodu se zdravotnickými potřebami. Tady se jede ve velkém. Nicméně nechtěl bych skončit v místní nemocnici. 

Lidé jsou usmevavi. Ženy v typickém oblečení s vysokými ozdobenymi klobouky na hlavě.  Hra s tlaksony pokračuje a rychlost lidi mě překvapuje. Ze všech stran se linou slova, takový konstantní šum. Dvě větší namesti tvoří centrum. Na jednom rozestavěný chrám nejspíš, na druhem banky. Je jedno kde vyměňuje peníze. Kurz je přibližně stejný. Po obou stranách hlavní ulice se táhne dlouhé podloubí, které nám odpoledne posloužilo jako přístřešek před deštěm. Město 

Tam visí kuřata, tam se zase pece sele. Najist se můžeme opravdu všude. I na zemi, kdy jídlo dostaneme z pristaveneho povozu. Vesměs dostaneme pořad to stejne. Kuře s ryzi, brambory, zelenina, nebo kus prasete či rybi. Rad bych ale ochutnal Lomo Saltado. Je vyprodané. Za 5 solu se ale výborně najime. K tomu si dáme Inca Cola chutnajici jak žvýkačky a v malebne kavárně vše zavrsime pořádnou kávou s domácím pečivem. 

Dokupujeme poslední věci do hor. Sněhové kotvy, kartuše a samozřejmě zapalovac. V centru Guidu zjišťujeme info, jak to na kopcích vlastně teď je. Z toho, co nám řekli, nejsme úplně na větvi. Zima není tak hrozná, ale od 5000 je velké množství sněhu. To je trochu komplikace, avšak uvidíme až na místě. Bud to půjde nebo ne. Z čeho jsem ale mile překvapen, ze vyřizování permitu zabralo 2 minuty. Vzpomněl jsem si na Mendozu a Aconcaguu, kdy jsme kolem permitu lítali cele dopoledne a zaplatili jsme za nej 17 Krat tolik. Permit platí na cely Huascaran national park na jeden měsíc a stojí 150 solu, cca 1000 Kč. Máme vše!

Večer už jen balime věci a ráno vyrazime za prvním kopcem, Alpamayem. Tušíme, ze moc lidi tam teď asi nebude. Spis tam bude sami. Jen my a hora. Jedna z těch, kterou jsem měl po cely rok v hlavě a těšil se, až ji spatřim na vlastní oči a budu si na ni moci sáhnout. Je to tady, ten krok do neznáma.

Píši na tabletu, omlouvám se tedy za chybějící háčky a čárky.🙂