Nad Tatrou sa blýská

Tentokrát jsme se vypravili k východním sousedům do Tater. Z plánovaného lezení nám spíše kapalo ze šosu a linoucí se vůni zelňačky přerušoval zvuk kostek narážejících o dřevěnou desku stolu. Ten byl druhý den vystřídán parnem na skalách čnících nad údolím Manínské Tiesňavy.

V sobotu v brzkých ranních hodinách jsme vyrazili ze Zlína do Starého Smokovce. Po zhruba tří a půl hodinách jsme dorazili na místo. První, na co narazíte, je parkovné. Abychom ušetřili trochu času, lanovkou jsem se vyvezli na Hrebienok. Sice jsem odpůrce lanovek, ale lepší jak šlapat po asfaltu.  Pro tentokrát jsem to tedy zkousl. Počasí je takové, že jen čekáme, kdy začnou padat první kapky. Kdo zná Tatry a jezdí do nich, ví, že se musíte pohybovat pouze po vyznačených turistických chodnících. To ovšem pro nás v dohledné budoucnosti platit nebude, jelikož se chystáme na pěknou vícedélku. Ovšem v případě, že bude počasí stát při nás. Širokým chodníkem, který mírně stoupá, klesá a opět mírně stoupá, jdeme kolem Obrovského vodopádu směrem k Zámkovského chatě. Vodopád je taková pěkná přírodní turistická atrakce, ale i v jeho blízkosti naleznete skalky, ve kterých jsou udělány cesty.

 Krátká pauza na Zámkovského, s tím že už nám něco začíná padat za krk. Zanedlouho se rozprší. Alespoň se v horku zchladíme. Od chaty se chodník zužuje a pomalu z lesa vystupuje do nižšího porostu. Turistů je stále hodně. Je fakt, že v zimě i v létě je to tady jak na Václaváku. To už nás ale kropí další sprcha. Opět na chvíli přestává, ani nenasazuji nepromok, je teplo a takové osvěžení se hodí. Jakmile opustíte střední porost, jste obklopeni už pouze kamením. Nad hangem se choulí Téryho chata. Skupinky dalších turistu stoupají i sestupují od mladých po staré. Přidáváme na tempu. Je tu další déšť, tentokrát ale pořádný liják, a tak se rozpojujeme, utíkám dopředu zabrat místo na chatě. Kluci jdou trochu pomaleji. Dávám si alespoň takový trénink natěžko. Proudy vody nás kropí, ale je teplo, takže je to příjemné. Postupně předbíhám jednu skupinku za druhou až se o chvíli později ocitnu nahoře před chatou. Tady se k tomu přidává vítr a déšť sílí.

Lidé postávají na verandě a čekají, co se bude dít. Při doběhnutí na chatu, zjišťuji, že je opravdu plná, ještě, že máme místa, i když jen nouzovky. Přidávám se tedy k hloučku na verandě a pozoruji letní bouřku. Mezi tím dobíhají i kluci. Počasí nevypadá vůbec optimisticky, naopak, má to být jen horši. V tomto asi skály neproschnou. Ještě lidem ukazuji předpověď a říkám jim, kdy by bylo vhodné začít sestupovat. Později zjišťuji, že jsem se trefil, předpověď nelhala. To už se ale rozvalujeme uvnitř chaty a dáváme si zelňačku. Někteří suší oblečení, jiní využívají domácích zásob pálenky. Sem tam kontrolujeme to, co se děje venku. Vytahujeme kostky a začínáme hrát, samozřejmě o panáky. Jedna hra za druhou, alkohol pomalu ale jisti mizí, zatímco drnčivý zvuk kostek o dřevěnou desku označuje konec další hry.

Jedeme se podívat ven, jak to vypadá. Je jasné, že skály v tomto počasí neproschnou. Zároveň podle předpovědi zjišťuji, že na vrcholech má dosahovat vítr síle vichřice. Nemá cenu tady zůstávat. Plán je tedy jasný, sejdeme ještě dnes dolů a přesuneme se do Manínské Tiesňavy na skály. Tam má být krásně. Na chatě se nám daří domluvit vrácení peněz za nevyužité ubytování a mažeme dolů. Sestup je rychlý a je opět doprovázen šňůrami vody, které zaplavuji okolní krajinu včetně nás. Přesto opět krátce zastavujeme na Zámkovského, kde se schovávají před deštěm další lidé. Sem tam to klouže, ale jak ti kamzíci ladným krokem sbíháme až k autu. Mezitím se setmělo, a tak už za tmy jsme sbíhali kolem stojící zubačky. Dejvovi se podařilo vytratit sedák, takže se pro něj ještě vracel. To už my jsme připravovali večeři ve společnosti dvou lišek.

Ještě ten den se přesunujeme blíž k Manínským skalám, a nakonec to zapíchneme u hráze vodní nádrže. Zvuk vody nás dokonale uspal.

Ráno po hodině jízdy jsme v Manínské Tiesňavě, kde necháváme auto a míříme k zadnímu sektoru po louce a lesem. Nachází se zde až 45 metrů dlouhé cesty. Tento sektor je relativně nový, a tak skála ještě není vůbec uklouzaná, naopak krásně lezky drží na její šupinkách. Daří se nám vše vylézt čistě.  Sluníčko svítí, je teplo, jen otravná hovada přeruší vůně špekoňů a kouř z ohně. Nějací chytráci nás chtějí vypudit nebo zaudit. Každá cesta tím, že končí vysoko nad korunami stromů, je zakončená úžasný výhledem do okolní krajiny. Mate ji jak na dlani. Sem tam na vás vykoukne vosí hnízdo, které si stavějí na malých plotnách skály vysoko nad zemí. Největší radost mám ovšem z přelezu cesty Staří medvědi, která je za 6+. Je to krásná 45 metrů dlouhá cesta, nacházejí se zde dva převisy a závěr je vykloněným výsekem ve skále. Takové dobrodružství na závěr. O slaňovačce nemluvě, tu si vždy užívám.

Opět nám Tatry zůstaly zavřené a opět jsme skončili na Maníně. Jsem zvědavý, zda to příště už klapne.