Víkendový trip do Jeseníků aneb jesenický úpal

Víkendový trip do Jeseníků

Krátký výlet do Jeseníků spojený s hřebenovkou a lezením na místních skalách. Jelikož jsme i mlsní, tak jsme ochutnali letní speciality Penzionu Bobrovník.

Jeseníky znám hlavně v zimě, kdy jsme vyráželi na skialpy nebo si zalézt na zamrzlém Vysokém vodopádu. Tentokrát jsme měli v hledáčku hřebenovku a místní skály. Řeknu na to jedno, jesenické slunce pěkně spaluje.

Je pátek 20. 7. a s Andrejkou hned po práci frčíme směr město Jeseník.
Kousek za městem se nachází totiž krásný a útulný penzion Bobrovník (http://www.bobrovnik.eu/), kde budeme trávit nadcházející dvě noci. Po příjezdu toho už moc nestíháme kromě klábosení s přáteli a výborné večeře v podobě žeber s hořčicí, křenem, beraními rohy a domácím chlebem. Tohle jídlo prostě nemá chybu! Večer se nese v pohodovém duchu, zvládáme ještě naplánovat průběh víkendu a můžeme zamířit na kutě. Ubytovaní jsme v pokoji s vlastní koupelnou. Kombinace omítky a dřeva a za okny se pasoucí ovečky, tomu říkám klidné místo na odpočinek.

Po vydatné snídani se autem přesouváme do Ramzové. Na parkovišti necháváme auto a jen na lehko vyrážíme nahoru. Hodně lidí volí možnost lanovky, té se ale obloukem vyhýbáme. Cílem je pohodová hřebenovka v rámci přípravy na nadcházející závod Ultra Fatra. První zastávka bude na Šeráku. Sluníčko už pěkně pálí. Svižným tempem po červené míříme podél lanovky až se ztrácíme pod koruny stromů. Konečně stín. Tuhle cestu dříve využívaly koňské povozy na zásobování chaty. Po cestě narazíte i na Koňskou vyhlídku, ze které je široký výhled do okolí. Cesta má většinou mírné stoupání, sem tam nějaký kořen, kámen, po kterých se dá skákat. Kromě dvou skupinek lidí, nikoho nepotkáváme. Těsně před chatou se cesta rozšiřuje a lidí samozřejmě značně přibývá.  K Chatě dorážíme ve slušném čase. Sedět i objednávat se dá venku. Nakonec si dáváme jen „Kofolu“, počítám totiž s tím, že pojíme na druhé chatě. Od chaty si ještě vybíháme na samotný vršek Šeráku, který je nad vyústěním lanovky.
Po úzkých cestičkách se dá trajdat mezi obsypaným borůvčím. Pokračujeme dál a sbíháme dolů směrem na Obří skály. Tady je to pořád z kopce. Hezká trialová cestička na trénink technických seběhů.  Při první zastávce stavíme u menšího skalního bloku, na který si vyběhnu, Andrejka se na kousek taktéž přidá. Z tohoto směru už míří více lidí.

Obří skály se nacházejí na mírném hřebenu a z hustého porostu ční nad koruny stromů. Tvoří pyramidu, jejíž vrchol ukazuje na protější hřeben. Hezké odpočinkové místo skalních bloků, na které se dá vylézt. Dětem slouží jako přírodní hřiště, kde se na delší chvíli zabaví. Po svačině pokračujeme dál, ale pokračujeme dál po modré, což jsme později zjistili, že je špatně. Chtěli jsme z lesa vyjít nad Bobrovníkem, takto ale vycházíme už Horní Lipové. Les se mění na louky, kde se za ohradou pasou malé kozy. K Bobrovníku to máme 6 kilometrů. Pohodu na rozpáleném asfaltu si zpříjemňujeme cukrárnou. Zhruba 3 kilometry se mi zamotá hlava a není mi dobře. Sluníčko mi asi klepe na čelo. Jsme zpět u Bobrovníku. Kamarád nás nakládá do auta a veze do Ramzové, kde jsem nechal auto. Není mi dobře a ihned po zastavení zvracím. Zapíjím to vodou a Colou, abych se zmátořil. Úpal je na světě. Dnes už jen zvládám dojet zpět na penzion. Dáváme si pečeného pstruha se zeleninou a pečivem. Tohle výborné jídlo mi pomáhá. I tak už jen hurá do postele a uvidí se, co zítra. V plánu jsou skály.

V noci žádné problémy nebyly a probouzíme se natěšení do slunečného rána. Zatím to vypadá, že to dobře poleze. Po rychlé snídaní nabírám kamarády, zbytek osazenstva dorazí za námi později. Čertovy kameny jsou rozesety ve více skalních blocích. Na vrcholu jednoho z nich je i vyhlídka, na kterou use dá normálně vyjít. My jsme níže v lese u skalního bloku, kde se nacházejí cesty ze všech směrů. Od lehkých cest po náročné osmičky. Kluci lezou suprově, jde vidět, že to tady znají. Mě optimismus opouští po první cestě, kdy zjišťuji, že není tolik síly jak obvykle. Asi ten úpal. Leze se mi těžce, skála klouže. Momentální pocit – těžké lezení. Po slanění z vrcholu se na druhé straně pouštíme do dalších cest. Od Kuby mám půjčenou kšiltovku, abych se alespoň trochu chránil před sluncem. Naštěstí druhá strana je už ve stínu. Tady jsou těžké cesty. Vylézáme první a přes vrchol traverzujeme k naší poslední cestě tzv. Pískařské. Natahujeme lano seshora a opět slaňujeme. Celá je v převisu a jsou zde jen malé prstové nebo oblé chyty. Je hodně silová a je potřeba zde znát kroky. První kruh je v 8 metrech, proto to natažení seshora. Kluci už je párkrát vylezli. Trápím se, nejde to, opravdu nevím, zda je to tím úpalem, ale přesto po několika zmařených pokusech a výpadků se mi ji daří přelézt. Jsou zde opravdu zajímavé kroky včetně přetáčení, nastupování se nohami, nejisté chyty i vstupy. Moje reakce před byla „Ty vole, to nátáhnu, tuhle obtížnost normálně lozím!“. Rekace při a po vylezení „To si děláš prdel, co tohle je!“. Opravdu krásné a těžké lezení.

Holky jsou konečně tady! Lezení zakončujeme obědem v trávě. Opékáme špekoně, užíváme si slunečného dne a prostě relaxujeme.  Ještě si na závěr zkouším vylézt poslední cestu, ale balím to, dnes to prostě nejde. Hold každý den není posvícení. Je na čase vyrazit domů. Poznali jsme zase pro nás nový kus Jeseníků, užili si víkend s přáteli,
a dokonce i zapálily mozkové závity. Teď mám pět dní na to, abych se dal dohromady před Ultra Fatrou, kde mě čeká cca 55 km s převýšením 3600 metrů.

Příště už to půjde!