Pallaviciniho kuloár

Pallaviciniho kuloár aneb horolezecká maturita

Je čtvrtek 5. Dubna a s Kubou vyrážíme z Brna směr jižní sousedi – Rakousko. Plán máme jasný, můj oblíbený kopec a náš vysněný Pallaviciniho kuloár. Na tomto kopci jsem už jak doma. Tohle bude po dvanácté a s Kubou podruhé. Poprvé jsme spolu na Grossglockner vystoupili hřebenem Stüdlgrat neboli Studl. Pallavicinni je pro nás ale výzva a zároveň sen, který si chceme splnit a posunout se tak zase dál.

Největší kuloár na nejvyšší horu Rakouska dostal jméno podle hraběte Pallaviciniho, který 18.7.1876 za pomocí 2500 vytesaných vstupů pomocí tesařů vystoupil na vrchol Grossglockneru (Velkého zvoníka). Desítky let se pak nikomu nepodařilo výstup zopakovat. Sám Pallavicini se prvovýstup pokoušel zopakovat, ale pod dnešním bivakem celou skupinu smetla lavina ze séraků. Všichni zahynuli, zraněný hrabě Pallavicini se zvládl doplazit na chatu Grossglocknerhaus, kde zraněním podlehl. Kuloár je považovaný za horolezeckou maturitu. Mix sněhu, ledu a skály, záleží ovšem na podmínkách.

Po zhruba šesti a půl hodinách jízdy přijíždíme do Heiligenblutu, zkoušíme se dostat co nejvýše, sníh nás pustí pouze po lyžařské středisko. Výše je až dvoumetrový sněhová bariéra, která přikryla cestu GrossglocknerHochalpenstrasse. Parkujeme tedy na Winklu. Odtud se dá údolím dostat až pod kuloár, ale je to štreka. Čeká nás 15 kilometrů v létě příjemným terénem, ale teď? To uvidíme, ale až zítra.

Probouzíme se do slunečného rána. Je relativně teplo. Chystáme věci, ať můžeme vyrazit. Kromě helmy, maček, lezeckých cepínů potřebujeme lana (dvojčata), presky, šrouby a vklíněnce. Dnešní cíl je jasný, bivak Glocknerwandcamp v severní stěně Grossglockneru. 15 kilometrů, odpoledne bychom tam mohli být. Ze začátku se jde dobře, sníh je pevný a neboříme se. Přicházíme na dřevěnou vyhlídku, která má prosklené stěny a míří nad údolí, kde se nachází Heiligenblut. Pokračujeme dál a po cestě údolím narážíme na osamocené kapličky a domky. Čím je slunce výš, tím je sníh měkčí. První propad, za ním následuje další. Pod ledovou krustou je sníh měkký. „To snad ne, jestli to bude takhle dál pokračovat, tak to bude pěkná onanie.“ A taky, že je. Chvílemi se nám daří najít stabilní podložku, jinak se boříme po kolena až po pás ve sněhu. Údolí se postupně zavírá a cestu nám zpříjemňují pohledy na hřeby, ale také na ledopády, které jsou v zamrzlých stěnách kaňonu. Překračujeme obrovskou spadlou lavinu, která zhučela kdesi z vrchu a postupně se všemožnými způsoby prokousáváme až k Hochalpenstrasse. Někde to připomíná boj o život, když se nemůžeme ze sněhu vyhrabat. Na chvíli máme ale vyhráno. I když je cesta pod mohutnou vrstvou sněhu ať už napadaného nebo sesunutého lavinou, není to až taková hrůza. Dáváme si tak polední oběd na zábradlí, o které se normálně opíráte, ale tady čouhá jen horní plošinka trámu. Hledat místo na parkování je asi zbytečné. Při dalším vyčerpávajícím boji s mohutnou vrstvou sněhu, která nás neustále pohlcuje, stíháme ještě v dáli pozorovat, jak dolů hučí další lavina. Naštěstí je jen v našem zorném poli, nikoli tam, kam míříme, nebo kde se nacházíme. V určitých místech je zábradlí, které lemuje silnici, sundané právě kvůli lavinám. Kráčíme si to tak po jejím kraji a pod námi se rozprostírá strmý svah, který končí o několikset metrů níže v údolí. Celou dobu máme panoramatický výhled na Grossglockner a jeho severní stěnu včetně pomalu mizejícího ledovce Pasterze. Pamatuji si, jak byl před deseti lety o pár metrů výše. Poté jsme mohli pozorovat krásné kruhové trhliny, po těch už není ani památky. Místo toho sledujete cedule označující jeho úbytek. Konečně jsme ale dorazili na vyhlídku Franz Josefs Höhe. Přes letní sezónu velmi oblíbená turisty, ale i automobilovými a motorkářskými nadšenci.

 

Sestupujeme na ledovec Pasterze podél dopravní lanovky nejprve po schůdcích a poté po pěšině, která vede cikcak skalnatým svahem až na ledovec. Dobré místo na nabrání vody. Cesta na ledovci je vyznačena kruhovými ukazateli, které naznačují, kam už by se nemělo chodit. Někdy se daří a neboříme se, jiný jsme po kolena ve sněhu. Vím, že pod námi nachází ledovcová jezírka, která vznikla při tání. Míjíme ukazatele, u kterých jde zase vidět, že se v těch místech nachází velké trhliny, i když jsou pod vrstvou sněhu. Žlabem se vyhoupneme o patro výš, kde opět pokračujeme směrem k bivaku a onanii na ledovci, kterou vytváří neustálé propadání se. Nad námi se tyčí séraky a snažíme se najít bivak. Je zatraceně daleko a nahoru to nejde, jak bychom si představovali. Jsme pod stěnou a zároveň přímo pod séraky. Tady musíme být rychlí. Jen kdyby to šlo, místo toho, abychom pohodlně lezli, se neustále boříme. Stmívá se a séraky oblézáme stěnou vpravo přímo pod bivak. Za tmy už je to pěkná sranda. Podle stop, které tu nejsou, tušíme, že na bivaku nikdo nebude. Přituhuje a fouká svižný vítr, tady se už leze dobře, i když toho máme už plné zuby. Jenže ve tmě trochu bloudíme, když nás GPSka dovedla přímo na hřeben pod bivak a bivak nikde. Je nahoře, přímo na tom balvanu. Kdybychom mohli, usneme na místě. Den si vybírá svou daň, jsme úplně na kaši rozbití. No nic, slezeme zpět kousek dolů, netraverzujeme pod balvanem a vyhoupneme se na bivak. Konečně, ten malý sud je náš domov na dnešní noc. Ještě si vykopat dveře a můžeme zalézt dovnitř.  Pohled je to krásný, vyvýšená palanda s dekami a polštáři dokonce, malý stoleček na vaření a okýnko. Stihnu si ještě odskočit, než mi zmrzne zadek a rychle se zabalit do spacáku. Je po půl 1 ráno, děláme si véču. Zase ta oblíbená kaše se šunkou. Moc toho ale nesníme, já skoro nic. Přemáhá mě únava a tak se roluji do spacáku a za chvíli nevím o světě. Budíček máme nastavený na pátou ráno. Po patnácti a půl hodinové šichtě bych klidně uvítal i více spánku, ale makat se musí.

 

Rozbité ráno, tak bych ho nazval. Obvykle se vyhrabu ze spacáku na nohy rychleji. Dáváme rychlou snídani a chystáme věci na samotný výstup. Za nedlouho už stojím před sudem (bivak), pozoruji a zároveň natáčím východ slunce. Obloha je jasná, a tak to vypadá na prosluněný den. Přijatelná a nevlezlá zima s lehkým vánkem, doslova ranní idylka. Batohy máme už na zádech a na sedácích potřebné presky, šrouby a vklíněnce. Navazujeme se na lano, jelikož jdeme přes ledovec nad séraky, ale po kolena ve sněhu. Tato samotná cesta pod kuloár je vyčerpávající. Jdeme v mírném sklonu, a když potřebujeme obejít jeden sérak, zdá se to být místy nemožné. Co krok, to se propadneme a sklouzneme zpět. Onanie pokračuje. V hlavně se nám honí, jak to bude asi vypadat v kuloáru. Po hodině jsme konečně pod jeho nástupem. Před námi se tyčí sypký násyp ze spadeného sněhu s odtrhem na konci, který je potřeba přelézt. Kupodivu, tady to jde celkem dopřed a tak rozhodnutí otočit to, odkládáme. Prokousávám se první a přelézám odtrh. Následuje mě kuba. Jsme ve skalkami zúženém místě, kde to pěkně z vrchu kolem nás sviští dolů. Tady se odvazujeme a rozhodujeme se, že dokud to půjde, polezeme nenavázaní. Vypadá to, že první dvě třetiny jsou pod sněhem. Kuba leze první a já za ním. Držíme si stálý rozestup. Na bocích vidím, že pod sněhem je hladký led. Kryjeme se nebo uhýbáme před padajícími kamínky a kousky ledu. Jak zvuk stíhačky vždy proletí kolem našich hlav. Je mi jasné, že i přes tu helmu by to pěkně zabolelo. Za chvíli to taky schytává rameno. Kde je to možné, děláme pauzy na pití nebo na odpočinek. Vrstva sněhu má tak 20 centimetru a je lehce ztuhlá, leze se dobře. Sluneční paprsky se mezitím opírají do stěny a sníh začíná měknout. Vyhledáváme možný stín, kde se líp poleze s ohledem na padající kamínky a led. Jak mi tady to vedro ty síly ubírá, později bych ho zase přivítal. Nejčastěji to lítá, když jdou po Kleinglockneru a nad kuloárem lidé, co jdou normálku. Konečně dolézáme k místu, kde děláme první provizorní štand a začíná led a skála. Na první pohled to nevypadá vůbec zle. První délka jde po másle. Led má dobrou konzistenci, šrouby jdou do něj hezky. Poté ale zjišťuji, že další štand je ještě provizornější. Tady už ty šrouby moc nedrží. Čím jsme výš, tím je to s ledem horší, láme se, nedrží a místy je jen tenká skořápka, do které pochopitelně nejde nic zavrtat. Vždy si ale nějak poradíme. Samotné stání na štandu, když jistím Kubu, který leze první, je jak válečná zóna. Neustále uhýbá a kryju se před kusy ledu, které na mě letí jak střely z kulometu. Prokousáváme se ale dál. Prý tu jsou někde i oka, ale zatím nic nevidíme. Při jedné délce dolézám ke Kubovi a následně při rušení štandu nemusím ani šroub vytáčet. Skoro jako bych ho jen vytáhl. Máme ale i přehozenou smyčku přes skalní výčnělek, tak je tu jakási jistota, že to vše udrží. Střídá se zima s teplem. Na štandu vždy pěkně vymrzneme a při lezení se zase zahřejeme. V horní pasáži nás čeká kolmý úsek po skále a konečně je tady. Tady je taky v boku skály už to první slibované oko, ale vypadá to, že borhák už má něco za sebou a tak to pojišťujeme jedním vklíněncem. První leze kuba a zakládá další štand. Tady to bude pěkná sranda, skále je totiž obalena pouze tenkou skořepinou ledu, ve které už opravdu nic nedrží. I když si to nepřipouštíme, únava se začíná znatelně projevovat. Jak to šlo rychle, tak to jde zatraceně pomalu. První pokus je na Kubovi. Přemýšlíme, hledáme, kudy by to šlo. Leze zprava a po pár metrech je tam starý borhák, jenže než se stihne cvaknout, cepín z malé dírky vyskočí a Kuba letí dolů. Naštěstí jen pár metrů, ale rána bokem o skálu není vůbec příjemná. Dolézám tedy k němu a je to hold na mě. Naštěstí se mi to podaří a tak pokračuju výš, tady je staré oko kus ven nad skalou, jen se k němu ještě dostat. To je docela problém. Různě laboruju, jak se postavit a kam s cepíny. Nakonec cepíny jen „pokládám“ kdyby náhodou a za použití rukou se nahoru nějak vyškrábu. Tím to ale nekončí. V hodně nejisté skořepině pokračuji nahoru, před sebou vidím kruh a dolézám k němu. Konečně, prdel mi celkem cvakala. Doberu Kubu a už jsme skoro nahoře. Tady nás čeká už jen jedna délka, kterou jsme ale rozdělili na dvě. I když je to ta skořepina, leze se dobře, provizorně dávám opět smyci přes skalní výčnělek a po pár metrech, kdy se led dokonce změnil na ztvrdlou půdu, jsem nahoře v sedýlku mezi Kleinglocknerem a Grossglocknerem. Při dobírání Kuby narážím na dva Čechy, kteří šli normálku. Tohle je to pověstné sedýlko, které svou šířkou akorát tak na dvě nohy, připomíná závěrečný hřeben na Mt. Blancu. Plácnout si ale ještě nemůžeme, to až na vrcholu. Tady je to už pohoda, klasicky nejprve po skále a pak sněhovými schody až nahoru. Konečně jsme tady! Máme to, Pallavicini je doma!

Dáváme si celkem dlouhý oraz, jsem na kaši. Pořád jsme ale v půli. Ještě nás čeká sestup. Samotný sestup z Glockneru považuji za pohodový a příjemný. Tady se to ale proměnilo v peklo. Kvůli podmínkám v celé severní části masivu musíme zvolit sestup na Jih čili k Lücknerhaus. Odtud se chodí normálka. Nic jiného nám ale nezbývá a nechceme už riskovat. Po Johann Hütte dobré a dáváme tady pauzu s ohřevem vody. Na ledovci to ale začne, boříme se po kolena, po pás. Doufali jsme, že to nebude taková hrůza jak ze severu, ale omyl. Sestup se zdá být nekonečný. Na úrovni Stüdlhütte jsme za tmy. Vyčerpaní si doslova prorážíme cestu po pás hlubokým sněhem. Krok na tenkou krustičku a následuje propad a pořád takhle dokola. Kolikrát už hledáme zbytky sil, abychom se z toho vyhrabali. A tak po úmorném boji scházíme k Lücknerhuas až v jednu ráno. Po cestě překračujeme mohutné spadlé laviny. Světla ještě svítí a já doufám, že se nějak dostaneme dolů, jelikož auto máme ve druhém údolí. Jen dojdeme k chatě, světla zhasnou. V ten moment mě únava sžírá a já se nezmůžu na nic jiného než si sednout na prdel a sedět. Teď se odtud asi už nedostaneme a musíme počkat na ráno. Kuba zkouší taxi, ale je to marné, a tak nám nezbyde nic jiného než se uchýlit na záchody a tam přespat. Ještě chvíli jsme vzhůru, ale jen co lehnu na karimatku, nevím o světě. Tělo rezignuje a po těchto dvou dnech má dost. První den nám ta šichta zabrala 15,5 hodin. Následovalo 4 hodiny spánku a 18,5 hodin dřiny. V 5 ráno nás probouzí uklizečka, totálně rozbití se sebereme a máme to štěstí, že se na chatě už svítí. Dokonce se podávají snídaně. Mezitím další lidí přijíždí a vyráží nahoru. Pro nás se podaří sehnat odvoz a tak po 7 ráno mizíme s dalšími alpinisty dolů. Následuje stopování, kdy se Kubovi hned na první dobrou podaří stoupnout auto a tak se přesouváme dál. Až nakonec za pomocí taxíku, který nás veze 40 kilometrů, se dostáváme k autu. Konečně! Máme za sebou neuvěřitelné dva dny nádhery a neskutečné dřiny, která nám byla odměněna splněním našeho snu.