Stüdlgrat aneb zimní mix na Grossglockner

Před expedicí jsem si řekl, že chci být alespoň jednou měsíčně na horách. Poštěstilo se a za poslední tři týdny to bylo třikrát. Předminulý víkend to byl Grossglockner normálkou, kdy jsme na vrchol vyrazili ve čtyřech. Minulý víkend jsem vzal kamaráda na Kriváň a tento víkend jsem byl opět na Grossglockneru, ale tentokrát po hřebenu Stüdlgrat.

Kdo tam byl tentokrát se mnou? Pár dní před odjezdem jsem se domluvil s Kubou a zvolil jsem taky to, kam pojedeme. Už bych skoro řekl, že je Grossglockner pro mě mateřskou horou. Na tuto horu mám 10 výstupů a z toho tento byl po čtvrté hřebenem Stüdlgrat. Pro Kubu premiéra a proto také padl návrh na tento kopec a výstupovou cestu. Sledovali jsme počasí a ve čtvrtek bylo jasné, že jedeme. Počasí slibovalo krásné zimní podmínky na mixové lezení. Sám jsem byl ale zvědavý, jak to tam bude po příjezdu vypadat.

 

Den první 17. listopadu

V pátek všech bláznů svátek, tentokrát ale nejen bláznů vyrážíme kolem poledne ze Zlína směr Rakousko. Kuba je z Jeseníku, tak už měl pár hodin jízdy za sebou a také to bylo naše první setkání. Byl jsem v očekávání, kdo vlastně přijede a zda si pak nahoře sedneme. Teď mohu říct, že to bylo naprosto perfektní, ale zpět k cestě. Jako vždy, bylo to nekonečné a skoro celou cestu nás provázel déšť. První hodina za námi, poté druhá, třetí až jsme večer dorazili na místo k chatě Lucknerhause (1918 m. n. m.). Déšť mezitím ustal a teplota šla dolů. Jasná obloha, paráda. Co mě tedy hodně překvapilo, bylo množství sněhu. Nachází se zde dvě velká parkoviště, v provozu jen jedno, druhé bylo pod vrstvou sněhu. První myšlenka v hlavě „Tohle bude skvělé lezení a zároveň pořádná zima, předpověď nelhala.“ Sbaleno jsem měl už z domu, Kuba se sbalil po cestě, když jsme měli pauzu na benzince. Já jsem si pouze přeuspořádal věci. Spacák šel úplně nahoru, protože jsem ho ještě ten večer měl v plánu použít.

Na parkovišti u auta jsme se tedy jen dochystali a mohli vyrazit nahoru k chatě Sdüdlhütte (2 802 m. n. m.), kde jsme chtěli bivakovat. Čekalo nás 900 výškových metrů, řekl bych pohoda a už taková rutina. Přístupovou cestu mám nachozenou, ale i naběhanou a tak jsem věděl, co nás čeká.  Tma nás dávno obklopila, jak světlušky jsme svítili nad údolím, které se nám pod nohami postupně vzdalovalo. Od prvních kroků jsme se bořili do sněhu. Někdy po kolena, jindy jsme šli po zmrzlé krustě. Když jsem napsal, že nás obklopila tma, tak doslova. Měsíc nesvítil nad údolím, takže nám ani sníh na cestu nesvítil. Po cestě jsme minuli Lucknerhütte, která se nachází ve 2 241 m. n. m.. Cesta byla místy úplně jiná než v období, kdy je málo sněhu, nebo není sníh vůbec. Prostě pořád rovně za nosem nahoru. Ve vyhloubeném kaňonu, který lemuje cestu, voda utichla pod vrstvou ledu. Nad chatou jsme už úplně vynechali serpentiny, které stoupaly výš, ale brali to podél stop žlabem přímo nahoru. Sem tam se objevili stopy od lyží. V nejstrmější části žlabu už byly jen malé vrypy od bot do zmrzlého sněhu. Pomyslel jsem si „Pěkná klouzačka.“.

Pár drobných přestávek a po zhruba dvě a půl hodině stojíme před chatou Stüdlhütte. Otevřena byla jen bivakovací chata, ta nás ale nezajímala. Jen ze zvědavosti jsem nakoukl dovnitř a hned dole jsem viděl obsazenou místnost. „Sakra, asi bude na kopci narváno.“ Nerušeně jsem za sebou zavřel dveře a šli jsme si najít místo na bivak. Vskutku perfektní místo na sněhu. Rozložili jsme spacáky, něco pojedli a zalehli. Teplota mezitím spadl v noci k – 13 °C a spacák mi na povrchu krásně namrzl od vlhkého vzduchu, který jim prostupoval. Bylo mi trochu horko. Noc bych řekl, že byla protrpěná. Oba jsme byli zralí na spaní, ale místo toho jsem vždy na chvíli zabral a pořád se převaloval. Myslel jsem, že Kuba spí. To samé si on myslel o mně.

Den druhý 18. listopadu

Budíček v pět ráno neregistruji a nakonec rozlepuji oči kolem čtvrt na šest. Krásné mrazivé ráno, obloha jasná a mírný vánek slibovali výborné podmínky. Z červeného spacáku se stal bílý, jak ho pokryla námraza. Po chvilkovém přemlouvaní sebe samého i já balím věci a přesouvám se za Kubou do chatky. Tady necháme věci, které nebudeme při lezení potřebovat. Spacák, karimatku, většinu jídla a další věci jsme naházeli na jednu hromadu v horním patře chatky, kde se dá spát. Někteří už dávno vyrazili. Pro nás milé překvapení, v chatce spalo jen pár lidí, což znamenalo, že jich bude i málo směřovat nahoru. Něco jsme pojedli a mohli jsme vyrazit.

Vyrážíme za úsvitu před sedmou hodinou. Teplota hluboko pod nulou zpříjemňuje první kroky směr k nástupu do hřebene. Nejprve nás čeká homole na okraji ledovce. Na té jsme během čtvrt hoďky. Otevře se nám pohled na celý ledovec a hřeben Stüdlgrat. Ukazuji Kubovi, kam míříme. Je nadšený. Po ledovci se nenavazujeme. Je bezpečný a kromě velkého odtrhu, který míjíme po pravé ruce, nás žádné trhliny nečekají. Pod nástup mu ještě ukazuji místo, ze kterého jde vidět na druhou stranu hřebene. Vidíme tak lidi včetně pár skialpinistů, kteří míří nahoru normálkou. Vypadá to, že nás čeká jasná obloha po celý den. Sluníčko svítí, i když je zima jak v Rusku a lehce se zvedá vítr. Konečně jsme u nástupu, navazujeme se a ujasňujeme si, kudy polezeme. Ve stínu jihozápadní stěny je pořádná kosa. Foťák hážu kolem krku pod bundu, na nic nečekáme a vyrážíme. Ještě pod nástupem jsme se potkali s dvěma lezci, kteří to pro zdravotní problémy otočili. Zároveň víme, že je nad námi jedna česká dvojce. Kterou jsme poté dohnali. Kubovi dělám vůdce a lezu první. Už první metry značily, že to dnes bude bomba. Hromada sněhu, led i skala, do toho z jedná strany sluníčko, ze druhé stín a hodně svižný studený vítr. Prostě zimní mixové lezení jak se patří.


Navrtaná oka ve skále je možné použít k jištění, proto se hodí s sebou pár presek a sem tam, když lezete mimo ve strmé stěně, tak i nějaký ten ledovcový šroub. Nám stačily presky, ale jde to i bez nich.
První třetina výstupu je sem tam ve stěně, sem tam po hřebenu. Občas se protahujeme úzkými výklenky ve skále. Mačky se boří chvílemi ve sněhu, hroty se zasekávají do ledu. Na kamenech a holé skále skřípot pod nohami. Pro zpestření vybírám výživný úsek ve strmé stěně, ve kterém se naskytla možnost pro krásné lezení v ledu a zmrzlém sněhu. Přelézáme pár lehce převislých skalek a pokračujeme. Na dohled máme zmíněnou dvojici, která nastupovala na hřeben asi o dvě hodiny dříve. Značí to, že máme svižné tempo a přesto lezeme s klidem a rozvahou Vidím, že se to Kubovi líbí a to mě samozřejmě těší. Na slunečné straně uděláme pár odpočinků. Teplota je stejná, jen tam nefouká vítr, takže pocitově je nám tepleji. 

Druhá třetina je už více méně po hřebenu, kdy ho cikcak lezeme nahoru. Krásné místa, kdy se jde po úzkém hřebínku, který je buď to zasněžený, nebo je to skála, vybízí k focení. Ruce mi prostě nedají a tak jednou rukou jistím, druhou mačkám spoušť. Ne, že bych to nedělal po celou dobu lezení. Podmínky byly takové, že to jinak ani nešlo. Jsou tu ale i místa, kde je třeba mít se na pozoru. Prolézání úzkými výseky ve skále, balancování na tenké římse a přelézání na kolmou skálu, po které se ručkuje a spousta dalších takových míst. V této části se také dostáváme na místo, kde je tabulka, která říká „Jestli jste sem nestihli dojít do určitého časového limitu, tak to raději otočte, pak už není cesty zpět.“ A má pravdu! U tabulky jsem se i potkali s dvojicí, která byla před námi. Necháváme je v poklidu lézt. Tady se leze kolmo po skále nahoru a ručkováním po ocelových lanech. Následuje stejný profil jako doposud. Jedno místo je ale přeci jen úžasné. to jsou samozřejmě všechny. Ale tomuto říkám „houpačka“. Z jedné skaly se přehoupnete na druhou a po kolmé hladké skále ručkujete za pomocí ocelového lana na druhý konec skály. Jinak byste se přes to nedostali. Nové ocelové lano, pecka můžeme se cvaknout a odsednout si. A tak si jen tak dobrých 20 minut sedíme a fotíme, kecáme a užíváme si nádherné rozhledy kolem nás, ale i pod námi. Dolů je to dobrých 700 metrů.

Pak už nás je čeká pár strmější úseků, zafoukaný hřeben a poslední metry k vrcholu. Ještě předtím, než jsme se tam ale dostali, si Kuba stihl o zmrzlou presku roztrhnout oba rty, když ji dal do pusy. Znáte Obecnou školu? No tak přesně takhle. Citronová zmrzka se měnila v jahodovou až třešňovou, teda alespoň obarvený sníh ji připomínal. Krvácení ustalo po dlouhé chvíli. Přes to jsme pokračovali, jen si měnil v puse kousky sněhu. Posledních pár metrů už je procházka. Jsme u kříže, krásný pocit, i když si vždy vše uvědomím až dole. Vím, že mě čeká ještě cesta dolů, jsme teprve v půlce. Jsem šťastný, že jsem si tohle lezení tak užili. Dáváme placáka, poklepeme kříž, podáme si ruce s druhou dvojicí. Mezitím po normálce ještě ne vrchol vystoupí další pár, tentokrát skialpinisti. Lyže nechali dole na ledovci. Je opravdu zima, většinou volám z vrcholu, sedím i půl hodiny, pojím, dám čas, ale tentokrát ne. Tentokrát jen pár fotek a raději mažeme dolů jako všichni. Nikomu se tam moc nechtělo být. Nedivím se. vítr burácel a holubi mrzli u nosu.

Dolů po normálce už je to spíš taková pohoda, pár lezeckých úseků směr na Malého Zvoníka, přechod nad kuloárem a výšvih na Kleinglockner. Po něm je vždy chůze zážitkem, z každé strany padák stovky metrů dolů a na obzoru Alpy jak na dlani. Pro méně zdatné možnost se zajistit na tyčích, které trčí ze skály jak hromosvody. Jen malá vsuvka. Grossglockner normálkou doporučuji i méně zkušeným horálům, kteří si chtějí například ošahat VHT. Samozřejmě je lepší mít k sobě někoho zkušenějšího. Ale teď už zpět k sestupu. Opět nás čekalo sestupování po strmém svahu. Sníh byl rozbředlý, ale mačky držely jak přibité. Jsme v sedýlku, tady už jen kuloárem dolů na ledovec. Dá se i seběhnout, tentokrát to moc nešlo a spíš z toho bylo krásné lezení po čtyřech dolů. Zkoušel jsem jít, ale sníh dolů letěl jak zblázněný, vůbec to nedrželo. Kuba tak ode mě dostával pěknou sprchu. Na ledovci se do nás opět opírá silný studený vítr. Rychle dolů. Za převěji nefouká. Míříme k Johan Hütte, po cestě dělám ještě fotky. Podmínky k tomu doslova vybízí a tak se mi Kuba vzdaluje. Potkáváme se až u chaty, kde chvilku posedíme, něco zblajzneme, trocha horkého čaje a pokračujeme dolů. Tady podél hřebene po skále, která je zajištěná ocelovými lany až dolů na ledovec.  Teď už jen seběhnout po ledovci a jsem na bivaku. Trhliny jsou schované pod vrstvou sněhu.

Až doma se dozvídám, že vznikly nové trhliny a proto se trasa po ledovci změnila. Další, co registruji, že se sesunula pěkně velká lavina. Ta už ale teď nehrozila. No nic, sedám na zadek a kousek se svezu. Sakra, to se rozjelo. Brzdím, brzdím, ať nikam nezahučím. Svižným tempem dojdeme k chatě, ve které jsme si nechali věci z bivaku. Setkáváme se zde s dalšími lezci. Vykládáme, co a jak bylo, přitom popíjíme trochu kávy a zbytek čaje, zakusujeme do chleba se salámem a sýrem. Pomalu balíme věci, loučíme se a mizíme ve tmě dolů směr Lücknerhaus. Cesta utíká rychle, i když se to párkrát pěkně smekne na zmrzlém sněhu, nebo se po kolena propadneme. Během dvou hodin jsme u auta. Zvládli jsme to, máme to. Grossglockner nám dovolil vystoupit nahoru. Pro mě jubileum na této hoře, pro Kubu premiéra. Podáváme si ruce a těšíme se ze super prožitého dne. Jsme šťastní, že se to celé tak vyvedlo. Ještě volám Andrejce a píšu domů, že jsem v pořádku u auta. Teď už jen cesta domu, po které rozebíráme celý výlet. A v pondělí hurá do práce.

Kam to bude příště? Že by pásy?

Lukáš