Z Vysokých Tater na Manínské skály

Vysoké Tatry patří k nejvyššímu pohoří na Slovensku. Jsou plné krásných kopců, štítu, skal a člověk se tam může opravdu vydovádět.

Začnu tak nějak pozpátku, tedy od poslední vícedenní cesty do hor v rámci přípravy na expedici.  Poslední víkend v září sliboval krásné počasí, hledal jsem možnosti, kam se vydat. Grossglockner skvělá volba pro aklimatizačku, stejně jako Dachstein a další kopce v Alpách. Jenže s mým malým autem bych tam asi nedojel. Vždy se s někým svezu, nebo využiji spolujízdy či stopa. Za pět minut dvanáct jsme se domluvili v práci, že vyrazíme ve třech do Tater na vysokohorské lezení. V plánu byl Batizovský štít.

Trochu nestíhačka a tak jsme vyrazili druhý den ráno. První den přijíždíme ke vlakové stanici Vyšné Hágy. Tady necháváme auto, hážeme bágly na záda a vyrážíme nahoru.  Lezecké vybavení něco váží, ale je to v pohodě, jsme zvyklí. Lezečky mi plandají na batohu a krok za krokem pokračujeme zalesněným porostem. Občasná přestávka na pití, ale jinak svižné tempo. Sem tam míjíme turisty, kteří už sestupují dolů. Po nějaké té hodince se prostor otevře a ze zalesněného porostu je nízký porost a poté už jen holota. Skály, štěrk, travnaté planiny. Taková ta klasika, kterou naleznete i v nižších polohách v Alpách. Napojujeme se na Tatranskou magistrálu, míjíme lidi, kteří sestupují, a předbíháme lidi, kteří si to šinou k Batizovskému plesu.  Klasický pozdrav „Ahoj!“, tentokrát střída čeština za angličtinu či němčinu, nebo italštinu, kterou využívám v Alpách. Další výhoda při komunikaci, nemusím využívat ruce a nohy.  První dorážím k Batizovskému plesu a čekám na parťáky. Pobíhám kolem mezi svačícími lidmi a sleduji Batizovský štít společně s Gerlachovským Štítem, jak se tyčí nad plesem. Jsme zase spolu, děláme pár fotek a vyrážíme dál. Konečně mimo chodník. Dál už běžní turisté nesmí. Krom pár sestupujících lidí s Gerlachovského štítu, nikoho nepotkáváme. Odpojujeme se od vyšlapané cestičky z Gerlachu.

 

Sněhu přibylo, brodíme se v něm místy po kolena. Sem tam noha zajede mezi šutry. Konečně sami hledající bivak (místo na spaní). Ještě před setměním jsme v Batizovské dolině. Tady už je naprostý klid. První super místo na bivakování, zjišťujeme, že je obsazeno, pár věcí a později vidíme i lezce. První dva, později zjišťujeme, že jsou to ženy, lezou na Kostelík. Další dva vidíme ve stěně Batizovského šttítu. Stejná cesta, na kterou se chystáme i my. Chystáme si bivaky a holky mezitím slezly dolů. Máme možnost zjistit, jaká je situace ve skále. Tolik sněhu jsme nečekali. Na kostelíku nic moc prý. Mokrá skála a tratící voda. Batizák nevypadá o nic lépe, vidíme hodně sněhových ploten a mokrou skálu. Bude to buď a nebo. Ještě stihnu nabrat vodu z malého vodopádu, nová bunda od Mountain Equipment se osvědčuje, voda se od ní odráží, jako světlo od zrcadla. S holkami kecáme, popíjíme moravský mok z trnek a sledujeme kluky ve skále. U první sněhové plotny otáčejí a slaňuji dolů. Mezitím my už zaleháme doufajíce v lepší zítřek. Nechce se mi spát a tak sleduji jasnou oblohu plnou zářících hvězd. Pomodlím se za dědu a usínám. Zároveň zkouším spacák od Mountain Equipment. A musím říct, že pecka, teplota v noci kolem – 7 °C. spacák z venku namrzlý, ale uvnitř jak v peříčku. Vlastně ne jak, ale ve skutečnosti. Výborná izolace, až mi z toho bylo vedro a zůstal jsem jen v trenkách. Probouzím se do mrazivého rána, spacák bílý, ale otevřel se mi opět nádherný pohled na okolní štíty. Rozhodujeme se co dál.

Druhý den začíná ve znamení focení, vyběhnu se podívat ke Kostelíku na podmínky ve stěně Gerlachu.

Jednoznačně bez vybavení na VHT to nepůjde, jenže my měli jen vybavení na skalní lezení. A veškeré skály jsou pod sněhem. Co teď, ještě chvíli přemítáme a padá rozhodnutí, že to nemá smysl. Skončili bychom stejně jak včera kluci u první sněhové plotny. Balíme věci, rozloučíme se s kolegy a vyrážíme dolů.

 

Po cestě mi to nedá a vytahuji foťák, vzduch si hraje s mraky a sem tam se vytvoří pěkná podívaná. Jsme u Batizovského plesa. Klidná hladina vybízí k focení a tak mačkám spoušť. Kameny vybízí i k pár kravinám, které sem tam dělávám. Po chvíli jsem polonahý a stojím hlavou dolu na kameni. V rauši zapomínám, kde mám telefon, krytku od stativu. To zjišťuji až na druhém konci plesa. Nastává chvíle běhání kolem něho a běžím zpět k bivaku. Vzdávám to, ty věci už nenajdu a smiřuju se, že jsem bez telefonu. „Cože?“ „Fakt?“ Doběhnu zpět a bingo, vše jsem měl v helmě. Šťastný to konec.

Seběhneme dolu k autu, nahážeme věci do auta a plán je jasný. Když to nejde v horách, zalezeme si v nížinách. Volba padla na Manínské skály. Po cestě stavíme ještě na moje oblíbené Halušky. To jsem neměl dělat. Proč? Dozvíte se později. Ještě před setměním dorážíme na skály a natahujeme první cestu. Parádní lezení, jeden krásný převis a krásné cesty. Pro dnešek stačí, slunce zapadá a jdeme si najít místo na spaní. Ještě se navečeříme a uleháme ve velkém stanu, který slouží pro akci, která se koná druhý den. Sraz horolezců.

Den třetí není moc příjemné probuzení, těžké břicho a není mi úplně ok. Vybíhám ze stanu a po*eru se poprvé, pak ještě jednou, dvakrát. Stihnu se teda nasnídat a říkám si „Sakra, co to je?“ „Že by ty halušky?“  „Nebo snad mošt, který jsem pil?“ No nic, přesouváme se do skal, nejprve k nim doběhneme. Nádherná příroda všude kolem. Travnaté louky, les a z nich vystupující skalní masívy.  Chystáme si věci na lezení. A je to tady zase, do čtvrtice všeho dobrého. Snad už budu mít klid. Tento skalní masív, kde jsou nové cesty, slibuje úžasné lezení na 40 metrů dlouhých cest. Začínám perní cestou, obtížnostně 5. Leze se výborně a na vrcholu se otevírá krásný výhled na okolní skály. Postupně se navážeme na lano a slaníme dolů. Takto jedna cesta za druhou. Slaňování je super, konečně zase něco delšího. Na jedné cestě, myslím, že cesta Starých medvědů, obtížnostně 6+ si užívám další krásný převis a lezení ve spáře. Nahoře opět úžasné rozhledy, a tak se na vrcholu vždy chviličku zdržíme a jen tak povídáme. Opět úžasná slaňovala. Jsme tam celý den. Na řadu přišla poslední cesta, kratší, ale zákeřná. Už jsem byl unavený po celém dni, tak nakonec neTOPUJI a spouštím se dolů. Po cestě dom se stavíme ještě na horolezeckou akci, kde si dáme gulášek a povykládáme s lidmi. Paní mi popřeje šťastnou cestu na expedici a tímto se loučíme. Bylo to krásné tři dny, i když počasí nepřálo lezení v Tatrách. Plně jsme si to vynahradili tady na Maníně, který všem jen doporučuji. Nejdete tu všechny možné cesty od lehkých až po ty nejtěžší a vždy vám zaručí i nádherný výhled. Sem se rád vrátím.

Jen ta hnačka, kdyby mě netrápila celý další týden. A tím to se s vámi pro dnešek loučím. 🙂

Publikováno v Hory